Co byste vzkázali jiným nevidomým rodičům nebo těm, kteří rodičovství plánují?

„Určitě není třeba se obávat, i bez zraku se dá vše zvládnout.“

„Nebojte se, je to běžná součást života a neodlišujeme se od vidících, dokážeme být stejně dobrými rodiči, jestli ne ještě lepšími, statečnějšími a zodpovědnějšími. Nemáme nemocnou hlavu, ale oči a to v porovnání s jinými postiženími nic neznamená, jen dělat věci trochu jinak.“

„Měli bychom více držet při sobě. A těm, co plánují bych vzkázala, všechno jde zvládnout, když se chce.“

„Pokud se rozhodnete mít dítě, je to radost i starost pro celý život.“

„Pokud se jiní nevidomí rodiče rozhodnou mít dítě, určitě by neměli mít obavy se stát rodiči, i když jsou situace, které mohou být obtížné a náročné. Naopak tím ale získají spoustu cenných zkušeností, které určitě rozvinou a posílí jejich osobnost a stojí to za to. Musím říct, že kdybych stála před rozhodnutím, zda chci mít děti, vím, že zatím bych se určitě rozhodla stejně, i přes to, že je to někdy náročné.“

„Zvážit dědičnost postižení, nikdy bych do těhotenství nešla, kdyby bylo riziko, že dítě bude nevidomé nebo bude mít těžkou zrakovou vadu. Myslela bych spíše na osvojení dítěte, protože bez něho bych nechtěla být.“

„Každý musí zvážit svou individuální situaci. Ale já jsem moc ráda, že děti mám. Těhotenství a mateřství je pro mě velmi krásné.“

„Ať se toho nebojí, vždyť jsme normální jako jiní lidé, jen nevidíme. Je to těžší, ale s pomocí dobrých lidí v okolí se to dá zvládnout.“

„Ať se nebojí, je na každém z nás, jak se rozhodne. Když máte při sobě spolehlivého partnera, tak se není čeho bát.“

„Rodičovství je obtížnější, než cokoli jiného, zvlášť v souvislosti se zrakovým postižením. Byla jsem tím překvapená. Ale v jádru je to v pořádku, protože i vidomí rodiče také říkají, že to je nejtěžší práce na světě.“

„Těm, kteří rodičovství teprve plánují, to, aby se na ně alespoň trochu připravili, aby si předem dobře rozmysleli, co je čeká a zda mají potřebné schopnosti a dovednosti na to, aby vše zvládli. Zda nejsou odkázání především na pomoc okolí, ale jsou schopni většinu věcí zvládnout sami. Život s dítětem je pro nevidomé nejen radostný, láskyplný a krásný, ale někdy i náročný a někdy trochu komplikovanější. Je potřeba vlastní vynalézavosti a snahy, aby dítě vyrůstalo v běžných podmínkách a netrpělo nedostatky svých rodičů. A také by si měli odpovědět na otázku, proč vlastně dítě chtějí. Jestli mají rádi děti, chtějí kompletní rodinu, nebo jim jde třeba o panenku na hraní, aby se doma nenudili, nebo jen o to dokázat sobě nebo okolí, že to zvládnou. Ale pokud už děti mají nebo se z nějakého důvodu rozhodli je mít, pak ať se nenechají odrazovat okolím. Ať se obrní trpělivostí a tolerancí i vůči lidem, kteří jim nebudou tak docela rozumět a napomáhat, a řídí se vlastním rozumem, citem a schopnostmi. Ale také ať nepodlehnou iluzi dokonalosti, až je budou jiní obdivovat a vychvalovat do nebeských výšin. I po šesti letech s dětmi, které jsou někdy velmi náročné a dávají nám dost zabrat, máme s manželem pocit, že jsou děti to nejlepší, co člověk může v partnerském vztahu získat. Ale zároveň je to velká fuška a není radno si malovat růžové obrázky o hodných dětech, které si tiše v koutku hrají.“