Ovlivnilo vaše zrakové postižení přístup k dítěti (tj. omezené možnosti kontroly dítěte, specifické potřeby rodiče – např. větší pořádek)?

„Jednoznačně pořádek, dceru učím od roka, aby si uklízela hračky, aby se snažila nepohazovat hračky v místech, kde se právě pohybuji.“

„Ne, pořádek mám stále, ať už dítě bylo nebo ne.“

„Ano ovlivnilo, musím být více ve střehu než před příchodem miminka a udržovat větší pořádek a úklid domácnosti.“

„Vaření, praní, uklízení jsme vykonávali, když dítě spalo, abychom se mu mohli plně věnovat.“

„I když zrakové postižení má svá specifika a některé věci je třeba dělat jinak, než je běžné, snažím se náš handicap do výchovy promítat jen do té míry, po kterou je to nutné. Nijak se tím nesnažím dítě omezovat, peskovat ho kvůli tomu a tak. Jsou místa, kde je k našemu zrakovému postižení nutné přihlížet, jako např. pohyb po ulici, ve veřejných prostorách a tak, tam na určitých stanovených pravidlech trvám, ale naopak místa, kde je možné i trošku polevit, jako např. pořádek v dětském pokoji. Určitě vedeme své dítě k systematičnosti, pořádku, ale když šlápneme na hračku, neděláme z toho vědu, že nevidíme, a tak dítě musí mít striktně vše na svém místě. Chci, aby naše dítě mělo dětství co nejvíce podobné tomu, jaké ho mají děti vidících rodičů. Tak naše zrakové postižení opravdu vyzvedávám jen v situacích, kde je to nutné. Otevřeně ale o něm s dítětem mluvíme už od malinka a nic nezastíráme.“

„Větší pořádek – stoprocentně, pro bezpečnost dítěte i bezproblémový provoz domácnosti. Ve školním věku si dcera uvědomovala, že jsem jiná od ostatních rodičů. Setkala se i s posměchem, urputně mě bránila před spolužáky a dokazovala, co vše umím… Problém školní věk kontrola žákovské, úkolů, to mi vadilo.“

„Ano, pořádek musel po určité období být. Největší strach jsem měla, když se dítě třeba bouchlo a začalo plakat a byli jsme sami doma. Naštěstí se nikdy nestalo nic takového, kdy bych musela přivolat sousedku nebo doktora.“

„Byla jsem pravděpodobně o něco striktnější rodič. Děti neměly ve věku 1 až 2 let větší volný výběh a byli jsme jen jednou až dvakrát do týdne na nějaké společné aktivitě s jinými rodinami kvůli těžké dopravě. Od dvou let se výběh a svoboda mých děti přehoupla a často vnímám, že mají lehce větší svobodu než děti našich sousedů. Je možné, že mohu rozeznávat zvukem lépe, co dělají děti venku a nemusím spoléhat na to, že musí zůstat tam, kde by je vidící maminka viděla. Když jsme ale u vody, je to jinak. U vody moje děti nemohou být od rodičů daleko. Nemohu je moc sledovat z pláže, ale musím být rovnou s nimi, což je pro děti určité omezení, které padne, až když budou umět plavat.“ „Naučila jsem být velmi ostražitá okolo vody kvůli jednomu vystrašujícímu případu, který ilustruje rozdíly mezi vidomými a nevidomými rodiči. Jen několik týdnů po příchodu druhého dítěte do rodiny (miminko), jsme byli spolu všichni i s manželem v parku u Sázavy. Přitékal tam potůček a holčička (2.5 roku) si hrála chvílemi u potoka a chvílemi na trávě a mezi stromy a chvílemi u řeky. Střídavě jsme ji hlídali. Když jsem ji hlídala já, byla jsem u ní. Manžel ji ale hlídal tak, že si sednul a četl si knížku a hlídal ji z dálky. Jednou ji hlídal, když jsem přebalovala miminko. Také jsem se přitom chvílemi podívala. Viděla jsem z dálky jen bílou šmouhu oblečení, kde si dcera hrála. Byli jsme tam sami, takže jsem rozeznala, že si hraje asi u potoka. Pak jsem dále přebalovala. Když jsem se znova podívala za dcerou, ta šmouha tam nebyla, takže jsem se otočila a hledala jsem jí u řeky a v parku. Viděla jsem tu šmouhu, která musela být ona, u řeky. A znova jsem se věnovala miminku. Když jsem se znovu podívala k řece, viděla jsem tu šmouhu zrovna na vteřinu a pak zmizela úplně. Neslyšela jsem vůbec nic, protože voda duněla. Ale instinkt byl jasný. Vyskočila jsem a skočila jsem do řeky. Umím velmi dobře plavat. Dcera spadla do rychle tekoucí vody a byla hned mimo dohled manžela za stromy a keři. Neviděl ji uklouznout a neslyšel také nic. Když jsem ji vytáhla z vody, teprve odložil zmateně knížku. V té chvíli jsme se naučili, že u vody nestačí, když se vidomý rodič na dítě jen částečně divá a nevidomý rodič u tekoucí vody ztratí veškeré výhody v rozeznávání zvuků. Nemohla jsem slyšet ani výkřik dítěte ani šplouchání ve vodě. Nebýt mého náhodného pohledu a odhadu bílé šmouhy, mohlo to dopadnout jinak.“

„Samozřejmě, nemohu nechat dítě volně běhat po ulici, doma musím stále sledovat, kde se pohybuje a co dělá. Nebezpečné předměty, např. kuchyňské nože musím vždy odkládat z možného dosahu dítěte nebo ihned uklízet na místo. Dcerka je od jednoho roku, kdy mi začala sama pomáhat s úklidem hraček, vedena k tomu, aby ji tahle záliba neopustila. I když hračky samozřejmě rozhází, je ochotna pomáhat s jejich úklidem a dělá to sama i na návštěvách, což je velké usnadnění pro mne, ale také úžas pro okolí. Samozřejmě někdy za ni hračky uklidím, a často jsou rozházené tam, kde potřebuji vařit nebo něco dělat a musím být zkrátka opatrná. I dcerka sama se při vaření často plete pod nohama a musím stále sledovat, kde je, abych ji nepřišlápla. Pokud dělám něco, od čeho nemohu odbíhat, dám raději dcerku na chvíli do postýlky nebo ji zabavím něčím, o čem vím, že ji to tak hned neomrzí. Velkou výhodou je, že pokud sama někde náhodou něco nezvyklého objeví, ať už je to nepořádek, nezvyklý předmět nebo něco rozlitého, hned na to sama upozorní a většinou to i ochotně předá. Na to však samozřejmě nelze spoléhat a vždy je třeba dávat pozor, aby takové situace nenastaly v případě předmětů, které by dítěti mohly ublížit.“

„Děti jsou určitě víc samostatné (často nám to říkají vidící přátelé), což je zčásti tím, že v některých situacích si musely poradit samy, protože já jsem je prostě neviděla a nemohla zachraňovat. Velmi brzy si tak začaly uvědomovat vlastní limity a pouští se jen do věcí, na které stačí (na prolézačkách, při lezení na stromy, na koupališti...). Děti musely odmala uklízet, takže se naučily být pořádné, což ovšem neznamená, že občas nejsou drobné konflikty. Věci u nás ale mají své místo a obvykle víme, kde co hledat. Vzhledem k tomu, že jsem děti pouze nosila, brzy se vychodily, protože jsem je prostě už neunesla – syn zvládal ve třech letech v pohodě 5–7 km, dcera teď ve dvou ty 2–3 km taky zvládá. Děti jsou zvyklé být vizuální pomocí – podávat ztracené předměty, najít určitý objekt venku. Syn dokáže výborně doprovázet, dokonce společně jezdíme na koloběžkách, kdy hlásí překážky na trase. Syn se dobře orientuje a po Berouně může chodit v podstatě samostatně, zvládá jít po turistické značce s pomocí elektronické navigace. Postupně začíná pracovat i s papírovou mapou. Na našich výletech byl mnohdy vizuální pomocí a je zvyklý dávat pozor na cestu, zejm. proto, že ví, že už jsme se párkrát ztratili.“