Cítila jste v období těhotenství rozdíl v přístupu lékařů (oproti přístupu k vidícím matkám)? Co Vám vadilo a co by Vám naopak pomohlo?

„Hrozně mi vadila v porodnici nedůvěra, protože si všichni myslí, že když je člověk nevidomý, je asi úplně blbý. Někdy mě i štvalo to, že když jsem šla na kontrolu s asistentkou, většinou mluvili s ní jako bych byla vzduch, ale jinak jsem větší problémy neměla, co se týče chování doktorů. Naštvala mě pediatrička ještě tím, že k nám poslala sociálku. Připadala jsem si, jako bych nebyla jen nevidomá, ale i nahlavu. Vím, že chtěli pomoci, ale ta pomoc mi připadala vynucená.“

„Vyloženě nějaký odlišný přístup jsem ze strany lékařů nevnímala. Až na jednu paní doktorku, která si s moji nevidomostí nevěděla rady, byl přístup i přes mé obavy dobrý.“

„Co bych zlepšila, tak díky jedné paní lékařce a také zkušenostem po porodu, větší informovanost lékařů o problematice nevidomých a zlepšení jejich přístupu k nim, aby nás vnímali lidsky a ne jako někoho neschopného.“

„Necítila jsem žádný rozdíl v přístupu ke mně, snad jsem se setkala pouze s pochybnostmi, jak zvládnu péči o dítě.“

„Ano, rozdíl v přístupu byl. Pomohla by lepší komunikace, aby poslouchali, co jim sděluji, a aby opustili mylné představy o slepotě.“

„Hned od začátku těhotenství jsem narážela na nedůvěru obvodní gynekoložky, poté i lékařů v nemocnici, kam jsem docházela na vyšetření. Za projev nedůvěry považuju i to, že mé těhotenství bylo bráno jako rizikové, ač probíhalo naprosto normálně. Na druhé straně jsem byla ráda. Jednali se mnou jako s mladistvou matkou. Bylo mi hrozně, ale i výjimky byly: sestřička, jež mě chystala k porodu, lékařka na novorozeneckém oddělení. Dcerku mi zpočátku dávali jen ke kojení. Je to přece jen už více let, věřím, že za těch 21 let se již přístup zdravotníků k nevidomým matkám zlepšil.“

„Od lékařů, které jsem již dříve navštívila, nikoli, pouze jednomu lékaři se při odběru plodové vody velmi rozklepaly ruce, když mu sestra sdělila, že jsem nevidomá. To však byla spíše úsměvná historka, ostatní lékaři i sestry byli vždy velmi vstřícní a na žádné problémy jsem nenarazila.“ „Všichni byli vlídní, milí a ochotní. Občas trochu nemotorně doprovázeli, takže bych uvítala proškolení personálu v oblasti doprovázení zrakově postižených.“

Prošla jste nějakým přípravným programem třeba i specializovaným na mateřství zrakově postižených matek?

„Od šestého měsíce mě na porod připravovala kamarádka, kterou jsem měla u porodu coby dulu. Bylo to pro mě naprosto dostačující, takže jsem už nic jiného nevyužívala.“

„Absolvovala jsem předporodní kurz se zdravými matkami a velmi mi to pomohlo zorientovat se ve všem, co bylo třeba, a získat pohled také z jiné strany, jaké jsou možnosti, alternativy.“

„Žádný přípravný kurz jsem bohužel neabsolvovala, i když jsem chtěla. Ve městě, kde žiji, měli z mojí nevidomosti obavy, tak mě bohužel nikam nechtěli.“

„Využila jsem pomoci jedné mé známé, která mě naučila jezdit s kočárkem, prostorovou orientaci do porodnice, pomohla při nákupu některých věcí pro miminko a také mi ukázala na panence, kterou jsem měla půjčenou z Tyfloservisu, jak se miminko drží a přebaluje.“

„Žádné takové kurzy jsem nenavštěvovala, nic takového u nás nebylo, lépe řečeno jsem to nevěděla. Ze sociálních služeb jsem více využívala průvodcovskou službu.“

„Neslyšela jsem o žádném takovém programu. Pokud bych měla čas, uvítala bych to velice v té době. Byla jsem daleko od své maminky a neměla jsem, kdo by mne učil základní věci. Měla jsem zkušenosti s hlídáním dětí, ale přebalovala jsem jen před 20 ti lety jako dítě.“

„Využila jsem dvouhodinový předporodní kurz pořádaný porodnicí a také možnost návštěvy a seznámení se s porodnicí. To se však trochu minulo účinkem, neboť v době porodu malovali a museli jsme jet do jiné. Ze specializovaných kurzů jsem využila kurz péče o dítě v Tyfloservisu, kde jsem si měla možnost vyzkoušet, jak přenášení a hygienu dítěte, tak například i používání různých nosítek a dalších pomůcek.“