Setkali jste se jako nevidomí rodiče s předsudky? Co byste vzkázali těm, kteří zastávají názor, že by lidé se zrakovým postižením neměli mít děti?

„Jsem toho názoru, že nevidomí rodiče se o dítě dokáží postarat mnohdy lépe, než rodiče zdraví.“

„Jistě, paní v trolejbuse si postěžovala, že: „to je svět, slepá má děti a vidící je mít nemůže." Tak jsem dotyčné paní pověděla, že nemůžu za to, že je plná zloby a závisti, že jí ujel vlak, ale že mi vůbec nemá co závidět. A vzkázat? Takovým zlým lidem se nedá nic rozumného vzkázat. To chce začít od sebe z vlastního nitra, jen vlastním pochopením můžou dospět tam, kde dnes nejsou.“

„Těm co tohle říkají bych vzkázala, že kolikrát se dítě u nevidomé maminky má lépe než u vidící, má to sice těžší, ale je to fajn a ať se podívají na sebe jak by bylo jim, kdyby jim někdo zakazoval děti. Také jsem se setkala s předsudky ohledně nošení, to jsem jen konstatovala, ať si zaváží oči a jedou s kočárkem. Preferuji nosítko a šátky, protože mám obě ruce volné a je fajn miminko cítit na své hrudi a i ono je spokojenější než v kočárku.“

„Ano, setkali. Od prvopočátku, kdy se nevidomým rodičům narodí dítě, zajímá veřejnost, jestli je dítě zdravé. Sledují jeho vývoj a vás víc než zdravé rodiče. A to až do dospělosti dítěte.“

„S předsudky se bohužel občas setkáváme a moc příjemné to není. Občas se setkáváme s tím, že když něco dítě neumí, či není vše v pořádku, tak si lidé myslí, že je to proto, že nevidíme, ale nikdo už neřeší problém dál či hlouběji a to mě mrzí. Vždyť naše dítě není např. jediné, které nejezdí na kole, trošku má obavu z vody či tak. Naopak ale umí spoustu jiných věcí, které jeho vrstevníci neumí. Vždy mě bodne u srdce, když slyším frázi typu: „No to je proto, že vy nevidíte.“ Je pak velmi obtížné takový postoj daného člověka změnit. Skoro bych řekla, že je to i nemožné, protože je o něm skálopevně přesvědčen. Nevím, zda má smysl těmto lidem cokoliv vůbec vzkazovat, protože pokud tomu oni sami nebudou a nejsou otevření, je to pouze házení hrachu na stěnu, který se pouze odrazí a jen spadne na zem. Co by mě ale potěšilo, kdyby zkusili o svých předsudcích popřemýšlet, otevřít se a vnímat věc jinak, byť i tak, jak by bylo jim, kdyby je z nějakého důvodu někdo odsoudil za věc, kterou nemůžou nijak ovlivnit, a vzal jim šanci ukázat, že to dokáží, že i přes určité věci, které je třeba vnímat jinak, jsou v pohodě, optimističtí, féroví, hodní, kamarádští, slušní, jen prostě nevidí a to je vše. Nic víc, nic míň.“

„Rodiče se zrakovým postižením mohou být stejně dobrými – i lepšími – rodiči, než jsou zdraví rodiče. Předsudky vždy byly a budou, to je součást života, jen zkušenost je může odbourat. Když jako nevidomá mohu uplést svetr, proč bych nemohla vychovat dítě?“

„Předsudky byly, jsou a budou. Sami jsme zažili názor jednoho docenta z Bratislavy, který nám sdělil, že nechápe, když víme, že je tu riziko dědičnosti, proč jsem otěhotněla. Právě takovému člověku bych chtěla vzkázat, že mezi lékaře vůbec nepatří. Mohl jako svou odbornost zvolit raději patologii, tam již není co řešit.“

„Nejen cizí lidé, ale i někteří členové mé rodiny, včetně mého mladšího bratra, mi řekli, že kvůli zraku nemohu zajistit bezpečnost dítěte. Je to zajímavé, ale zatím jsme kvůli úrazu nikdy nemuseli jet na pohotovost. Bratr má děti v podobném věku a jeho dítě už mělo dvakrát zlomenou ruku, ve čtyřech letech omylem nastartovalo auto ve svahu. Také učím předškolní děti a nikdy při mém dozoru nebyl žádný úraz. Pokud chcete vědět, zda je dítě s rodičem nebo učitelem v bezpečí, podívejte se, co dělal v minulosti, nikoliv na jeho vnější charakteristiku. Zodpovědný nevidomý rodič musí vědět, jak nastavit podmínky tak, aby udržel dítě v bezpečí. Pokud by neměl z dřívějška s dětmi žádné zkušenosti, bylo by to určitě těžší. Ale hlavně musí vědět, co sám ohlídá a co neohlídá. Já nemám s dětmi úrazy, protože přesně vím, nakolik mohu věřit uším. Vidomí rodič nemůže stoprocentně, stejně jako já, hlídat dítě za rohem nebo pod stolkem a často je to pro dítě ještě méně bezpečné, protože vidící předpokládají, že by problémy viděli. Děti se rychle naučí schovávat zakázané předměty před očima. Jednou jsem chytla tříletou dceru, jak chtěla lepidlo vyzkoušet na gauč, když jsem byla v kuchyni a pak se mě dokonce ptala, „Mami, jak jsi to věděla?“ No, holčičko, to jsou odborná tajemství rodičů. Jednou mě někdo zastavil na ulici a zeptal se mě, jak si dovoluji mít děti a risknout, že by ode mne chytli genetickou oční vadu. To je pouhá šikana a nezaslouží si odpověď.“

„Snad jen s předsudkem mých rodičů, že mít nevidomé dítě je náročné a možná zbytečně riskantní (v souvislosti s rizikem dědičnosti). Ono ale životní štěstí nespočívá v tom, zda člověk vidí či nikoliv, ale spíše v hlavě – v tom, jak se dokáže s danou situací vypořádat.“