Jaké alternativní postupy, kompenzační pomůcky nebo služby jste při péči o dítě využili?

"U koupání a přebalování mě nic speciálního oproti vidícím rodičům nenapadá. Koupali jsme na lehátku ve vaničce, přebalovali jsme na přebalovací podložce, používali jsme papírové plenky. Při přípravě mléka se mi moc osvědčily injekční stříkačky, měla jsem jednu na 60 ml, na pístu jsem měla udělané zářezy ve 20 a 30 ml. Stříkačkou jsem si dávkovala potřebné množství vody na mléko. Měla jsem i stříkačku na 150 ml, ta se výborně hodila, když už dcera pila větší množství mléka. Při teplotě jsem používala a dodnes používám mluvící teploměr, sirupy i kapky na kašel jsem opět podávala a podávám stříkačkou, na pístu mám opět udělané zářezy podle toho, jaké množství kapek či sirupu je třeba podat. Oblečení jsem ten první rok kupovat víceméně nemusela, dcera toho měla hodně poděděného. Od dceřiných sedmi měsíců jsem začala využívat dobrovolnice z Okamžiku, takže výborná pomoc při nákupech apod."

"Standardní postupy jako vidící. Nemám pocit, že by se to nějak odlišovalo. Sedátko na koupání asi nemá každý doma, to mi pomohlo. Přebalování - klasika, oblečení od známých, rodiny, bazary, údržba klasická, z pomůcek jedině Colortest na rozlišení barev. Speciálně jsem si musela označit odměrky na dávkování vody při přípravě mléka, ale nic tak zvláštního. Jídlo jsem jí od začátku vařila sama, tady bych přivítala nějakou knížku receptů pro kojence, takhle jsem vše musela vymýšlet sama, což sice nebylo na škodu, ale kolikrát jsem už nevěděla, co vařit. Člověk si musel vymyslet své vlastní postupy, ne všechno, co mi kdo ukázal, mi také vyhovovalo. Uložit si věci, abych se v nich vyznala já, zajistit si u koupání takovou bezpečnost, aby nám to oběma vyhovovalo. Vanička na židlích nebyla to pravé ořechové, v lepší výšce byla na stole, kde jsem se do toho mohla víc opřít. A když už malá seděla, tak jsem začala využívat otočné sedátko do vany s přísavkami, tak je dítě v bezpečí, sedí a mám volné obě ruce."

"Já využvám asistenci na nákup, doprovod k pediatrovi, jinak, protože mi to v porodnici dobře ukázali, přebaluji, krmím a koupu sama. Přebaluji vždy před krmením a oblečení řeším tak, že ho peru zvlášť a poznám, když z něj dítě vyroste."

"Při koupání lehátko, podávání a dávkování léků pomocí injekční stříkačky, stojánek na kojenecké lahve. Když mám dávat dcerce jen jednu kapku denně Vigantolu, dělám to tak, že si kapku kápnu na prst a ona mi to potom slíže."

"Měli jsme asistentku, která k nám pravidelně docházela a s těmito věcmi mi pomáhala. Radila mi, jak si udělat mléko, pomohla sehnat různé pomůcky, lahvičky, misky, židli pro první krmení atd."

Pomoc manžela a maminky, to byly moje oči, systém péče o dítě jsem si našla, ale ten si musí asi najít každá maminka. Netroufla jsem si stříhat miminku nehty."

"Mám vidícího manžela, rodiče i on mi pomáhali s nákupy, vše kolem malé jsem si dělala sama, abych věděla, kde co mám. Když začala být pohyblivější, asi kolem 4. měsíce, přebalovala a oblékala jsem ji na dece na zemi. Jen stříhání nehtů a čištění uší malé prováděla známá paní – zdravotní sestra."

"Žádné kompenzační pomůcky, zbytek zraku mi umožnil veškerou péči zvládat téměř bez problémů, všechno se dá naučit i krmení i přebalování. Když bylo potřeba, tak jsem miminko převlékla i několikrát denně a umýt zadeček také nebyl problém. Na koupání jsme používali lehátko do vany, nákupy a prevence nebyl problém. Hlavně mi hodně pomáhal manžel."

"Používala jsem látkové plínky, takže nic specifického. Nevyužívala jsem speciální pomůcky, ale trvalo mi dlouho, než se z přebalování stala snadná rutina. Neměla jsem, kdo by mne to učil, a nemohla jsem se podívat na nějaké pomocné video. Musela jsem mít velmi striktní rutinu, co se týče umývání všeho po přebalování, včetně rukou dítěti, i když jsem si nebyla jistá. Musela jsem mít zamykací skříň, protože koupelna neměla horní poličku a nemohla jsem si být jistá, že se tam dítě nedostane samo. Nejhorší bylo školení manžela, že opravdu nesmí nechat nic jedovatého dole. Nemusela bych to vidět, abych to před dítětem uklidila, když jsem byla celý den s dítětem sama. Koupání nepřinášelo specifické problémy. Příprava mléka pro dítě byla znova nejvíce složitá kvůli tomu, že jsem to neuměla. Prvních pár týdnů bylo hrozně těžké, protože jsem musela měřit a míchat mléko šestkrát denně a sterilizovat lahvičky dvakrát denně a neuměla jsem to. Nic jiného jsem praktický nestíhala. Když se z toho stala rutina, pak to bylo v pořádku. Vidím rozumně na 3 cm, takže měřit jsem technicky mohla, i když pomalu. Samotné krmení bylo velmi příjemnou částí dne. Základní první pomoc ovládám z dřívějších kurzů. Pediatra máme 2 km daleko. Dostanu se tam sama pešky s kočárkem. Jen v zimě jsem měla strach, protože město často nechalo chodníky neuklizené a byly doby, když jsem věděla, že se k doktorovi sami nedostaneme. Ale nikdy nedošlo ke krizi. Děti byly poměrné zdravé a pediatr nekladl žádné překážky. Jednou mělo druhé dítě v noci silný kašel, ale manžel byl doma, takže kdybychom nakonec museli na pohotovost, mohl řídit. Nakonec první pomoc zafungovala a nemuseli jsme vyjet. Nákup oblečení je pro mne vždycky složitý, nejvíce nakupuju jednou do roka, když mám u sebe svoji maminku. Ona mi v tom pomáhá. Plánuji a dělám seznamy, co budeme potřebovat, a pak s tím musím žit. Ojediněle manžel něco kupuje, když je nejhůř. Také jsme dětské oblečení vyměňovali s kamarádkami. Peče o oblečení je pro mne těžká jen v žehlení. Nikdy jsem žehlení rychle nedokázala, takže většinou se musím snažit kupovat oblečení, které žehlení nepotřebuje."

"Při běžné péči jsem žádné speciální pomůcky nevyužívala. Pouze mluvicí teploměr na měření tělesné teploty. Při podávání vitamínu D v kapkách jsem si kápla na prst, který jsem dala miminku ocucat, další léky měly vždy přibalenou stříkačku, na které mi manžel udělal zářezy na odměření potřebného množství. Pokud bylo třeba odpočítat kapky, řada lidí používá kelímek, ale pokud je potřeba jediná kapka, je někdy problém ji potom z kelímku dostat. Kápla jsem si raději na čistou dlaň a dcerka kapku slízla, protože jí lék chutnal. Oblečení jsem nakupovala s kamarádkami se stejně starými dětmi nebo s manželem, někdy i sama. Údržba nic speciálního nevyžaduje. Snad pouze na ponožky a drobné kousky prádla jsem si ušila ze zbytků záclon sáčky, abych je nemusela hledat v pračce a mezi prádlem a nepoztrácely se. Koupání, krmení, hygiena a vše ostatní je otázkou nácviku, každý si musí najít způsob, který mu bude nejlépe vyhovovat. Žádné speciální pomůcky nutné nejsou, vyrážky a opruzeniny, ublinkávání, vyměšování, vše lze poznat hmatemt, sluchem nebo čichem. Pouze kontrolu hojení pupíku u novorozence prováděl manžel zrakem, kvůli možnému zanesení infekce hmatem."

"Na koupání jsem používala kyblík, který mi připadal bezpečnější, protože dítě má hlavu stále nad vodou a jednou rukou jsem s ním byla stále v kontaktu. Dětské oblečení jsem měla půjčené nebo nakoupené na burzách, ještě před narozením dítěte jsem ho roztřídila do krabic dle velikosti, takže jsem vždycky akorát přinesla ze sklepa další krabici a jinou tam odnesla. S výběrem mi pomáhaly buď přímo prodavačky, nebo na burze jiné maminky. Náročné (a otravné) pro mě bylo zavádění příkrmů. Nepoužívala jsem kojeneckou láhev, od začátku jsem krmila lžičkou, takže mrkev, brokolice i řepa byly všude. Děti ale začaly jíst brzy samy, sice byl nejprve všude nepořádek, ale bylo to menší zlo, než se s nimi přetahovat o lžičku a (ne)trefovat se jim do pusinek. Zhruba od roka a půl už jedly poměrně čistě samostatně. Velmi se mi osvědčily – zejména na cestách – zástěrkové bryndáky, s rukávy."