Co hodnotíte jako nejtěžší při zvládání rodičovských úloh v porovnání s tím, jak to asi mají vidící rodiče?

„Jediné, co mě k tomu napadá, že jako nevidomá matka nedokážu poznat vážný zdravotní problém, jako je třeba krev v moči apod.“

„Závislost na vidících při pohybu venku, to je problém, který není neřešitelný, ale musím se spoléhat na to, kdo má kdy čas.“

„Postarat se o bezpečnost dítěte.“

„Přiznám se, že se mi to špatně posuzuje, protože jsem nikdy vidící nebyla, ale co můžu dle sebe říct, tak nejtěžším obdobím pro mě byla doba mezi rokem a dvěma roky dítěte, kdy naše dítě bylo velmi akční, živelné, bylo třeba jej neustále hlídat, chodit za ním a sledovat, co dělá, kde co bere a každou situaci hodně promýšlet a předvídat, co by se mohlo stát tam či onde, co může provést, vymyslet a tak. Bylo to opravdu náročné a moje pozornost byla v té době rozdělena ve dví. Jednou polovinou jsem neustále poslouchala dítě, co dělá, kam jde, co bere a druhou sledovala ostatní okolí, poslouchala, co mi kdo říká, co se kolem děje a co mám dělat. Připadala jsem si jako schizofrenik a večer padala do postele totálně vyčerpaná bez síly přijímat jakékoliv další podněty a nechtěla nic slyšet, řešit, pokud to bylo jen trošku možné. I pohyb venku byl díky živosti dítěte, mezi rokem a dvěma, velmi složitý a mrzelo i štvalo mě zároveň, že bez cizí osoby nemůžeme jít sami na hřiště či tak. Situaci zachraňovaly naše oblíbené a pravidelné procházky za ručku, které jsme při slušném počasí podnikali minimálně jednou denně, ne – li víckrát. Také mě dost štvalo a ještě trošku vadí, že pokud jsem chtěla jít s dítětem a ještě chci, že jsem do určité míry závislá na pomoci cizí vidící osoby, že se ráno nemůžu rozhodnout, teď půjdeme např. na výlet na ten či onen hrad a tak. Naštěstí s věkem dítěte tyhle bariéry postupně padají a věřím, že s věkem školní docházky postupně odezní, i tak mě tahle závislost dost ubíjí. Také mně vadí, že sama nemůžu s dítětem dělat různé věci týkající se psaní, doplňování, čtení aktuálních časopisů a tak. Zde je také závislost na pomoci vidoucí osoby bohužel velká, i když se také naštěstí s věkem dítěte mírní.“

„Plnění školních povinností, spoustu věcí jsem nemohla dělat společně s dcerou, např. jezdit na kole, hrát míčové hry…kontrola úpravy zevnějšku, upozornění např. na špatné držení těla, okřiknout při kousání si nehtů a jiných zlozvyků…!

„Nemohla jsem v raném dětství popisovat věci v okolí, chybějící vizuální kontakt mi někdy způsoboval a dosud způsobuje ne zcela adekvátní reakci na určité problémy, např. při nějakých konfliktních situacích především v pubertě dcerky.“

„Pracovala jsem v různých profesích, včetně válečné zóny na Balkáně. Přesto je rodičovství z hlediska zrakového postižení kvůli fyzickému typu práce těžší. Každá maminka dvou malých děti je v neustálém pohybu. Vždycky jsem věci dělala pomaleji než ostatní a v péči o dvě malé děti to bylo znát. Každá nová etapa přinesla nové úkoly, které jsem se musela dokonale naučit. Když jsem se naučila vařit, například, vaření, které by mělo trvat 20 minut, mi trvalo 3 hodiny. To samé platilo u úkolů rodičovství. Odměřit a namíchat mléko jsem po třech letech zvládala během pěti minut, na začátku to byl ale složitý proces minimálně na půl hodiny. Hledaní předmětů. Abych něco nemohla najít, stačí, aby to bylo 30 cm od místa, kde to mělo byt. Protože nevypadám slepá, návštěvy, prarodiče a i manžel velmi často přestěhují věci a já ztratím hodiny a hodiny hledáním. Když jde o něco nutného pro miminka, vznikne z toho stresová situace. A celkové hledaní – i to úspěšné – zabírá spoustu času. Ačkoli fyzické překážky byly unavující, zvykla jsem si. Nejtěžší, jako u všeho jiného, byl a je vždycky sociální kontakt. Snažila jsem se navštěvovat klub pro maminky s batolaty, abychom měli nějaké nové podněty a zkušenosti, ale nebyla jsem tam přijímaná. Do těchto klubů jsem chodila dva roky, ale snaha o kontakt byla marná a nakonec jsem to vzdala.“

„Nejnáročnější mi připadá dohled nad dítětem, které ještě samo nemá dostatek zkušeností a rozumu, ale je již schopné samo běhat a cokoli si podat a je manuálně a fyzicky zručné. Jedna naše známá toto období hodnotí slovy: „Akční rádius velkej, rozum žádnej.“

„Někdy mě štve boj s časem. Věci, které bych s autem zvládla za dvacet minut, mi pěšky a s dítětem na zádech trvají dvě hodiny a ještě jsem z toho někdy fyzicky utahaná. A určitě je náročné to, že člověk musí myslet na víc věcí – to, co vidící zkontroluje zrakem, musí mít nevidomý v hlavě a někdy dochází kapacita.“