Jak probíhala komunikace s dítětem v období 1 až 3 roky?

„S dcerou si hodně povídám, na jakoukoliv změnu jí předem připravuji.“

„Dcera brzy pochopila, že maminka nevidí, a tak mě všude vodí za ruku a pokládá mi ji na předměty, o které jeví zájem. Dokonce to dělá i venku, když chce někam jít, tak mě tam prostě zavede a dá mi ruku do písku, do kamínků, na lavičku, když si chce sednout, na batoh, když chce papat, na hračku, když si chce s něčím hrát. Co neumí říct slovy, tak ukazuje takto po svém. To, že člověk nevidí, je pro dítě jen cesta k nalezení jiné komunikace.“

„Stejně jako u zdravé maminky. Jen to vysvětlení, že nevidím, aby to dcera věděla.“

„Pojmenovávání všech činností, věcí, dcera brzy mluvila. Verbální dorozumívání nastalo brzy. Syn mluvil později. Co potřeboval, si zařídil, nebo mně dával ruce na požadovanou věc. Hodně jsme zpívali, říkadla, vypravování, pohybové hry s básničkou atd.“

„Dobře, dcerka byla živá, ale poslušná, hodně jsem na ni mluvila, vždy jsem žádala, aby mi podala věc, kterou měla v ruce – vytahovala klíče od skříní, prádlo, to jsme vždy spolu uklízely.“

„Komunikace byla v této době dobrá. Děti byli velmi živé a vzdorovaly, ale zvládla jsem to hlavně striktně důsledným způsobem. Neslíbit nic, co rodič není schopný a ochotný splnit.“

„Asi jako kdekoli jinde. Dcerka jen brzy pochopila, že pokud mi chce něco ukázat nebo podat, musí mi to dát přímo do ruky nebo mi na to ruku položit. Také když vidí, že něco hledám, sama to hned podá nebo alespoň ukazuje, kde to je. Venku, když třeba hledám holí vstup na chodník, vezme mi hůl a namíří ji tam, kam ví, že jdeme. Dělá vše přirozeně a ráda, nikdy jsem ji do ničeho podobného nenutila. Když si povídáme o věcech, které vidí kolem sebe, říká mi sama, co kde vidí a já jí vysvětluji nebo upozorňují na věci, které vím díky sluchu nebo znalosti prostředí.“

Jak jste zajišťovali rozvoj a učení dítěte tam, kde jsou třeba vizuální podněty?

„Knížky, různé dřevěné hry, kde jsou obrázky zvířat, si označuji Braillovým písmem.“

„Označila jsem si braillem nebo nahrála na diktafon a naučila se nazpaměť. Zajistila jsem si dobrovolníka, který se dítěti věnuje jednou týdně a ukazuje to, kde už oči nestačí.“

„Obrázky si nechám popsat, udělám si tam menší popisek a budu jí o tom vyprávět. Barvy se buď naučí ve školce, nebo mi pomůžou kamarádi a asistentky.“

„Co se týká knížek či obrázků, nechala jsem si vše popsat, vysvětlit a pak to zprostředkovávala dítěti. Tak tomu bylo i v případě nějakého podnětu na ulici. Buď jsem se nějak šikovně doptala dítěte, když už umělo víc mluvit, nebo když jsem šla kolem inkriminovaného místa s někým vidícím, zeptala jsem se na situaci jeho a pak dodatečně dítěti dovysvětlila.“

„Vždy za pomoci vidící osoby, co šlo, jsem říkala sama, mám zrakové představy, viděla jsem do dvaceti let.“

„Zejména s pomocí mých rodičů a manžela, pak když jí byly dva roky a tři čtvrtě, dali jsme ji do jesliček na dopoledne.“

„Než jsem si mohla s dítětem prohlížet obrázkové knížky, musela jsem se to všechno přesně naučit. Co je na obrázku, jaké jsou to barvy, stránku po stránce naprosto přesně, nemohli jsme přeskakovat. To samé s hračkou, nejdříve jsem se musela naučit, kde je jaká barva, a pak jsme si o tom povídali. S dětmi jsme si hodně zpívali a povídali pohádky. Třeba v pohádkách jsem dost používala barvy, například zelená travička, modré obláčky, žluté sluníčko nebo Karkulčina červená čepička apod. A pak, když to bylo v knížce, děti samy reagovaly. Hodně se jim věnoval také manžel.

„Barvy rozeznávám, takže to nebyl velký problém. Obrázky jsme většinou viděli zblízka a mohla jsem je zkoumat ze svých 3 cm a pak to podat dítěti a povídat mu o tom. Někdy došlo k tomu, že dítě na něco ukazovalo a já jsem nejprve na to místo musela dát svůj prst a pak si přitáhnout obrázek a teprve pak zkoumat, na co dítě vlastně ukazovalo. Ale většinou jsem si mohla povídat s dítětem rovnou při jeho prohlížení obrázku. První dítě umělo pojmenovat písmenka už od druhých narozenin, hlavně kvůli jejím oblíbeným dřevěným puzzle, která jsem si mohla perfektně osahat. Je velmi bystré dítě a v čtyřech letech jsem ji naučila základní čtení pomoci velkých písmenek a naučného počítačového programu. Čtení je pro nás velmi důležité. Máme dětskou knihovnu se stovkami knih ve více jazycích. Já jsem vždycky četla dětem minimálně hodinu denně. Obávala jsem se, že budou nespokojení, že nemohou vidět obrázky, když čtu tak moc zblízka, ale nikdy kvůli tomu nedošlo k problému. Vždycky jsem nejprve četla a pak dětem ukazovala obrázky. Kvůli zraku nečtu delší věty perfektně plynule, ale používám různé hlasy a dětem se to stejně libí. Snažila jsem jim dát poslouchat nahrané pohádky, ale na to ještě neměli trpělivost. Největší problém se vyskytl při hledání pohodlného posezení a světla. Po několika pokusech jsem konečně narazila na řešení, mám ostrou lampu těsně za křeslem, která je umístěna mezi dvěma dětskými postýlkami. Tímhle způsobem dětem dokážu čist pohodlným způsobem.“

„Některé obrázky a knížky mi nadiktoval manžel do počítače a já se je naučila. Pak jsem si jen označila knížky třeba propíchnutím rohu jehlou tak, abych vždy držela knížku správně, např. leporela. Do některých jsem si vlepila braillské popisky na fólii, kterou lze koupit v tyflopomůckách. Některé si zkrátka pamatuji a jednu hmatovou jsem si nechala vyrobit. Vím, že se dají hmatové knížky i půjčit, ale ty, které máme, nám zatím postačují. Barvy některých věcí si pamatuji nebo je mám opět označené, že tráva je zelená a rozkvetlá pampeliška žlutá, ví asi každý. Kde paměť nestačí, využíváme opět tatínka a vidící příbuzné.“

„Většinou jsem používala optické pomůcky, s nimiž jsem mohla pracovat s knihami a časopisy pro děti. Od dvou let chodí děti do knihovny, půjčené knihy jsem si většinou četla a prohlížela předem sama, než jsem s nimi začala s dětmi pracovat. Na cestách používám knihy digitalizované a čtu je z iPadu, protože na optiku obvykle není vhodné osvětlení.“

„Pokud jsem něco neukoukala venku, buď jsem se ptala náhodných kolemjdoucích, nebo posléze vysvětloval tatínek.“