Byla vaše komunikace s kojencem v něčem jiná, než je tomu u vidících rodičů?

„Jediné, co bylo při komunikaci jiné - místo zraku jsem používala a používám hmat. Dceru jsem určitě více kontrolovala, co právě drží v ruce, co si strká do pusy.“

„Intuitivně, tak jak mi to přišlo správné. Možná více popisování slovy, nevím. Asi jsem se musela víc dotýkat než vidící. Jiné to bylo asi v tom, že to, co vidící popsal vizuálně, já jsem zjišťovala rukama a popisovala tak, jak jsem si myslela, že je to správné. Když už jsme si začali stoupat a lézt, tak mi nepomohlo nic jiného, než za malou všude chodit a sledovat, kde je, čeho se drží, co má v ruce. Měla jsem kolena odřená, ale jinak to nešlo.“

„Podněty si nechám vždy popsat: co to dítě má umět a jak se jí má dát hračka. od vidících osob - většinou od pediatričky - si nechám poradit. Komunikace je určitě jiná. Vím, že dcera ví, že já nevidím, a snaží se mi kolikrát pomoci třeba tím, že ručičkou ukáže. Např. měla dlouhou ofinu a furt mi ručičkou ukazovala na očíčka, jako že jí tam něco vadí.“

„Jiná byla možná v tom, že naše dítě vědělo dobře, s kým má navazovat oční kontakt a s kým naopak ne. Takže s vidícími lidmi ho navazovalo v pohodě, ale se mnou například ne a využívalo hlasových projevů.“

„Od malička jsem dceři říkala, že mám nemocná očička a že mi musí vše podat, ukázat. Do obrázkových dětských knížek jsem si lepila braillské popisky, abychom si mohly ukazovat. Vždy jsem obrázky předem procházela s vidícím. Ale v kojeneckém období – do jednoho roku – dítě asi nepostřehne, že nevidím, běžně jsem dělala vše jako zdravá maminka, přebalovala, oblékala, hrála jsem si, krmila…“

„Hodně jsem mluvila, dotýkala se a hodně hodně chovala a nosila. Ukazovali jsme si a podávali hračky a pojmenovávali. Brzy jsme prohlíželi knížky, které jsem znala, nebo si vyrobila popisky. Manžel vidí a rovněž se velice a rád podílel. Při druhém dítěti se zapojovala i dcera.“

„Je to jiné, to jistě. Hodně jsem na ni mluvila, ukazovala ozvučené hračky, bylo mi líto, že nevidím, když se usmívá. Ona byla ale velice společenská a komunikativní.“

„Komunikace s dítětem byla podle mého názoru úplně normální.“

„Nijak, nepřemýšlela jsem o tom. Co jsem ukoukala, to jsem zprostředkovala, co ne, řešil manžel. Víc věcí jsem kontrolovala po hmatu, takže jsem měla s dětmi více fyzického kontaktu.“

„Byla jiná kvůli mému nedokonalému očnímu kontaktu. Normální způsob, jak děti navazují attachment, je z velké části přes oční kontakt a obzvláště děti, které prožily pobyt v kojeneckém ústavu, attachment potřebují. Musela jsem se svižně a vědomě snažit dělat oční kontakt, obzvlášť při krmení. Jde to, ale musím na to neustále myslet a je to pro mne vyčerpávající. Jinak barvy rozeznávám a mohla jsem si s dítětem hrát poměrně standardně a dělat různé smyslové aktivity, včetně prvního malovaní. Někdy se stalo, že dítě ukazovalo na něco a já jsem nemohla rozeznat, na co ukazuje. Takže mi pár věci z komunikace uteklo. Přesto jsem mluvila s dítětem hodně. Obzvlášť první dítě bylo velmi sensitivní na zvuk a hráli jsme hru, kdy jsme rozeznávali zvuky vycházející z venku z ulice. Dítě mělo o zvuky velký zájem právě ve chvíli, když nemohlo vidět, co je vydávalo, a v tom jsem byla dobrá. Slovíčka se dítě učilo stejně většinou přes blízké předměty. Manžel se dětem také věnoval dostatečně, i když byly mimina, a podporoval vizuální podněty.“

„Vzhledem k tomu, že jsem jediná nevidomá mezi příbuznými a přáteli v okolí, vizuálních podnětů bylo dostatek. Dítě bylo v kontaktu s jinými vidícími lidmi a nezdá se, že by mu po této stránce něco scházelo. Sama nemohu samozřejmě plně navazovat oční kontakt, ale vím, kde má dítě obličej, mohu používat mimiku a od určitého věku už lze poznat, jak asi dítě reaguje. Také různé barevné hračky a znalost okolního prostředí zcela postačovaly.“