„Cílené asistenční služby pro matky s dětmi na aktivity venku, na hřištích, kavárnách, prostě tam, kde je prostor neznámý.“
„Uvítala bych zmenšení ostychu vidících maminek, abych s nimi mohla vyrazit někam na kafíčko nebo s dětmi na procházku atd.“
„Ani ne pomoc, jako pochopení a sociální vnímavost ze strany okolí, které nás nezná a setkává se s námi, neboť mám pocit, že i přes veškeré osvěty není povědomí a vnímání problematiky zrakově postižených ještě na takové úrovni, jak by bylo dle mého názoru třeba. Až na nás přestanou lidé koukat jako tele na vrata, nebudou k nám přistupovat s obavami, nejistotou a budou k nám otevření, i k našim potřebám, budu ten nejšťastnější člověk na světě a to mi bude stačit ke štěstí. Také bych byla ráda, kdyby zdravá veřejnost neposuzovala neúspěchy a chování našeho dítěte dle našeho zrakového postižení, ale dle měřítek, kterými posuzují i ostatní. Možná nějakou radu po telefonu? Něco jako Člověk v tísni?“
„Uvítala bych veřejnou osvětu o tom, jak se slušně chovat k lidem, kteří jsou fyzicky rozdílní. Ze zahraničí jsem zvyklá na systém, kde si mladé holky přivydělávají hlídáním dětí pro známé sousedy. Vzhledem k tomu, že tento zvyk není v ČR rozšířený a proto, že máme veškerou rodinu na obou stranách daleko, byly pro mne první roky rodičovství velmi vyčerpávající, obzvlášť kvůli obtížnosti a rychlosti fyzické práce. Velmi bych uvítala nějakou respitní službu, která by hlídala menší děti. Uvítala bych možnost nouzové dopravy v místech mimo Prahu, které nemají frekventovanou veřejnou dopravu.“
„Asi hlídací babičku nebo dědečka, manželovi rodiče žijí daleko a můj otec je již ve věku, kdy si netroufá hlídat dvouleté dítě. Ale popravdě mne nenapadá, co dalšího by bylo nějakou významnou pomocí. Velká část situací a problémů je zcela totožná s problémy vidících rodičů a potýkají se s nimi všichni stejně. Ale na druhou stranu, když už se člověk rozhodne pořídit si dítě, musí být připraven i na potíže, které to přináší a nemůže čekat, že je za něj vyřeší někdo jiný.“