Jak jste řešili přesuny/cestování s malým dítětem a bílou holí, případně vodicím psem?

„Od dceřiných dvou měsíců jsem jí nosila v nosítku na břiše, mohla jsem tedy cestovat s holí úplně bez problémů.“

„Nosila jsem a nosím v nosítku, takže přesuny nebyly problém. I orientace s holí takto jde v pohodě. Pokud to šlo, zabezpečila jsem si někoho vidícího, pokud ne, šli jsme prostě sami.“

„Miminko mám vždy v nosítku nebo v šátku na sobě a se psem a hůlkou jdu.“

„Manžel šel s vodIcím psem a já za ním táhla kočárek za sebou. Nebo jsem využila doprovod vidící osoby.“

„K přesunu jsme používali buď kočárek, který jsme táhli za sebou, později pak golfáč s klasickou rukojetí jako u kočárku, nebo nosičku a později krosničku. Jen výjimečně, pro kratší přenášení, i autosedačku.“

„Sama jsem nejezdila, jen s doprovodem, ze začátku chodila paní doktorka k nám domů, abych nemusela.“

„V době, kdy dcerka byla malá, jsem neovládala samostatný pohyb venku s holí, takže na vycházky jsem chodila pouze s doprovodem vidící osoby – manžel, maminka, kamarádka.“

„Neměla jsem bílou hůl ani vodicího psa, přesuny byly většinou tak, že se mnou byl manžel. Pracoval na směny, tak se to dalo. Ve výjimečných případech jsem to musela zvládnout pomalu sama. Zbystřit zrak a hlavně sluch.“

„Koupila jsem nejrůznější nosítka, ale nemám dobré nohy a kolena a několika kilometrové chození do města a zpátky s dítětem v nosítku nebyly dlouho možné. Také nebyly ani nejbezpečnější. Vidím něco úplně před nohama, ale s nosítkem jsem vlastní nohy vidět nemohla. Používala jsem tedy bílou hůl, ale i tak to nebylo komfortní. Takže jsem přešla na kočárek. Samozřejmě jsem nemohla vidět nic moc před kočárkem, ale uličky znám velmi dobře a orientaci mám na výborné úrovni. Bílou hůl jsem nosila jako sociální a dopravní značku. Když jsem přišla ke křižovatce nebo k nebezpečnému místu (díry po výkopech, větvičky přes chodník), otočila jsem kočárek a táhla jsem jej na chvíli za sebou s intenzivnějším použitím hole.“

Díky nosítku velmi snadno. Po celou dobu, kdy bylo třeba dítě nosit, jsem používala Manducu, asi od roka a půl už dcerka chodila většinou všude sama. Kočárek jsem používala pouze na spaní přes den doma nebo na zahradě. Při cestování dopravními prostředky je nosítko mnohem vhodnější než kočárek, není třeba asistence další osoby a místo pro kočárek, nejsou překážkou schody a nerovnosti terénu na ulici ani v budovách. Pouze když už je třeba nosit dítě na zádech, nelze již chodit s batohem a je lépe používat třeba tašku přes rameno. Pokud jsem cestovala autobusem, používala jsem spíše hůl než vodicího psa, protože s dítětem a zavazadlem už bylo poměrně dost věcí, které bylo třeba někam umístit, a v úzkých uličkách meziměstských autobusů plných cestujících už je pes spíše překážkou. Nelze jej složit do tašky :o)“

Kočár jsem téměř nepoužívala (zejména poté, co mi ujel ze schodů, když jsem vyběhla za vodicím psem, který se právě chystal zdrhnout). Používala jsem nosítko Manduca. Během prvních šesti měsíců jsem dítě nosila na břiše, poté na zádech. Měla jsem i bundu a mikinu na nošení – celoroční oděv, takže jsem miminko nemusela ani nijak zvlášť oblékat. Sedící děti jsem pak nosila také v krosně, jejíž výhodou je úložný prostor – mohla jsem si vzít věci s sebou, ale je to dřina a patnáctikilové dítě už člověk tak snadno na záda nenahodí. K manduce jsem nosila buď tašku přes rameno, nebo on-bag, speciální batoh, který lze použít buď jako batoh na záda přes nosítko, nebo tašku přes rameno. Taky se mi osvědčil jako zavazadlo k nosítku skládací šusťákový batoh IKEA, který se dá taky dát přes nosítko a hodně se do něj vejde. Vše se dalo kombinovat s vodicím psem či bílou holí.“