Jak jste zajistili bezpečnost pohybujícího se dítěte?

„Zásuvky jsme zajistili krytkami, šuplíky a skříňky zajistili pásky ze suchého zipu proti otevření. Dcera byla odmalinka klidná, pokud jsme spolu byli venku, držela se mě za ruku a nikam neutíkala. Pokud jsme byli v mateřském centru, případně, pokud spolu jdeme na hřiště, dávám jí rolničku na botu, abych měla přehled, kde zrovna je.“

„V bytě jsem odstranila všechno, co by mohla strhnout, zajistila jsem šuplíky, skříňky, zásuvky. Mimo byt toto dost dobře nejde, potřebujete někoho, kdo vidí, dokud dítě nezačne chápat, že se má držet za ruku. Schody neodstraním a dodnes mám hrůzu, že z nich spadne, ale ty zajistit nejdou.“

„To budu řešit až to přijde, určitě zajistíme šuplíky, zásuvky kryty na ostré rohy dáme a ze začátku asi budu chodit za ní, co kde dělá. Venku s ní budu chodit buď na kšírkách, naučím si ji, aby se mě držela za ruku a budu využívat asistentky nebo kamarády.“

„Jen co začalo naše dítě lozit, vyklidili jsme mu jeden pokoj tak, aby se nemělo o co zranit, zabezpečili nebezpečné věci, jako např. přivázali sušák na prádlo k topení, aby na dítě nespadl a tam si mohlo dítě volně lozit a hrát si. Pokud bylo třeba něco udělat, pobylo v ohrádce, kde se mu ale nelíbilo, tak v případě nutnosti, jsme ho dali na chvíli do chodítka, kde si chvíli pojezdilo, než jsem udělala, co je třeba a mohlo mě i dobře pozorovat, co dělám. Když pak začalo chodit, tak musím říct, že to bylo velmi zvídavé dítko, tak určitá opatření jsme museli podniknout. Zajistili jsme linku bezpečnostními uzávěry, aby se nedala odemknout, v obyváku, kde je spousta neodstranitelných kabelů a tak, se nesmělo pohybovat samostatně bez našeho dohledu, tak pokud jsem byla s dítětem sama, byl zamčený, aby mi tam neutíkalo. Ostatní klíče jsme vytáhli ze zámku. Vchodové dveře byly vždy zamčené, zajištěné bezpečnostním řetízkem a klíč pověšený u dveří na hřebíčku, na který dítě nedosáhlo. Vařila jsem vždy jen na zadních plotýnkách a horké věci dávala do zadní části linky z dosahu dítěte a totéž platilo i o ostrých předmětech jako nože. Odpadkové koše, které byly velkým lákadlem, jsme museli dát do uzavíratelné komory. Všechny možné nebezpečné prostředky na mytí nádobí, podlah, praní či tak, jsme měli na pro něj nedosažitelném místě. I tak se občas stalo, že člověk nevychytal vše a k určitým nehodám došlo, jako např. vylitý olej na nový koberec. Pokud bylo dítě hodně malinké a chtělo samo lozit, dělali jsme to tak, že jsme lozili s ním a hlídali, co bere. Ze stolů jsem odstranila všechny ubrusy a nebezpečné předměty. Po venku jezdilo naše dítě do roku a čtvrt v kočárku, nebo v krosničce. Od roku a čtvrt jsem jej začala učit chůzi za ruku, protože různé kočárky a krosničky byly pro mě i kvůli mému zdravotnímu stavu přítěží, tak jsem se jich chtěla co nejdřív zbavit. Nejdřív jsme chodili bez kočárku či nosičky jen na kratší vzdálenosti, ale postupně a velmi rychle jsme se v chůzi zdokonalili. Z ruky jsem však naše dítko pustit nemohla. Až do dvou let, když dostalo možnost samostatného pohybu, rozběhlo se kamkoliv a nereagovalo na zavolání, tak jsem nechtěla riskovat. Kšírky mě nepřitahovaly, proto jsem zhruba do dvou let volila pouze chůzi za ruku. Až po druhém roce jsem teprve vnitřně začala cítit, že je čas začít dítě pouštět samostatně v místech, kde nejezdí auta a je to bezpečné, že už je na samostatnou chůzi dostatečně zralé. Naštěstí je takových míst u nás dost, tak to bylo fajn. Vždy jsem na dítě po nějakém čase zavolala, aby přišlo. Když to neudělalo ani na několikeré zavolání, muselo jít chvíli za ruku, či dostalo jiný trest. Pokud přišlo, bylo pochváleno, pohlazeno či tak. Ještě před tím, jsem mu ale samozřejmě vysvětlila, co po něm budu chtít a co bude, když to neudělá. Až se postupně naučil tohle, pak teprve přišla řada na různá odrážedla. Na hřiště jsme také sami začali chodit až po druhém roce. Nejen kvůli živosti našeho dítěte, ale také že asi do roka a půl, ne-li déle, strkal do pusy písek, různé kamínky, tak jsem samostatný pobyt na hřišti riskovat nechtěla, protože jsem se obávala, aby se nám nějak dítě neudusilo. Proto jsme chodili jen za ruku na delší procházky do okolí a zkoumali nová různá místa. Asi v roce a tři čtvrtě jsme si troufli bez kočárku i do dopravních prostředků městské hromadné dopravy. Pokud jsme byli někde na hřišti, tak se naše dítě velmi rychle na zavolání naučilo odpovídat slůvkem: „Tadý.“ A to platí vcelku i dodnes. Co jsem tak slyšela od vidících pozorovatelů, tak si mě očkem hlídá, zda tam jsem a nikam mu neutíkám. V batolecím období jsem na hřiště vždy chodila od atrakce k atrakci s dítětem a hlídala ho, abych věděla, co dělá. To se postupně uvolňovalo a teď už si hraje na hřišti vcelku samostatně.“

„Jako první jsem dceru naučila slézt z letiště dolů, aby nespadla po hlavičce. Neustálá komunikace, abych věděla, co se děje, kde dcera je, co dělá, častěji jsem k ní chodila, abych vše zkontrolovala.“

„Dcera byla pomalejší pohybově a klidná, nic si nevybavuji. Kromě odstranění věcí, které se běžně dávají stranou. Syn byl velmi pohyblivý a rychlý. Tedy jsme spolu lezli, učili se vylézat a slézat bezpečně z gauče atd. Lezl na skříňky, po šuplících na linku a tam zkoumal vše, co objevil. Byla jsem stále někde poblíž.“

„Zrušili jsme ubrusy, z obývací stěny vymontovali ze spodních dílů sklo, odstranili police, uklízeli boty do botníku. Hodně se dbalo na úklid, žádné cukřenky, vázy a dostupné drobnosti. Prostě jsme odstranili všechno, co by na dítě mohlo spadnout, nebo co by na sebe mohlo dítě strhnout.“ „Branky, zámky, oplocení menší části zahrady jako hřiště. První dítě bylo nadměrné aktivní. Než mohla chodit, naučila se dávat krabice nahoru na židle a velmi rychle vylézt do metr a půl výšky. Naučila jsem se rozeznávat všechny pohyby zvukem. Uměla jsem rozeznat i z druhé místnosti, s kterou hračkou si dítě hraje a co s ní dělá. Neměli jsme žádné význačné úrazy. Jedno dítě se dostalo k dětským vitamínům, co manžel nechal nezamčené a snad jich pár snědlo, ale z obsahu bylo znát, že zase tolik jich neubylo.“

„Protože jsme se dva měsíce před narozením dítěte stěhovali do nového domku, nebylo mnoho nábytku ani nadbytečných věcí a nebylo třeba nic upravovat. Když se dcerka začala sama pohybovat po bytě, nepouštěla jsem ji na zem ve chvílích, kdy jsem byla doma sama a topila jsem v krbových kamnech. Jinak jsem její činnost a pohyb kontrolovala sluchem nebo jsem si rukama ověřila, co dělá. Pokud jsem potřebovala do jiné místnosti nebo ven, brala jsem dítě sebou nebo je dala do postýlky s hračkami. Od dvou let dokáže sice vylézt, ale nedělá to a počká na mne. Nepoužili jsme ani branku na schodiště, které je volně přístupné z kuchyně, dcerka respektuje zákaz, že na schody sama nesmí. Chodí po nich několikrát denně s námi, proto jí schody nejsou vzácné a nijak ji nelákají. Venku chodí po vsi nebo po městě vždy za ruku, volně běhat může doma na zahradě nebo u příbuzných. Někdy také po polních cestách, když jdeme na procházku se psem a chtějí si spolu hrát, ale pes většinou běhá v terénu, po kterém se dcerce hůře chodí a jde raději se mnou. U domu máme zahradu velkou a z jedné strany neoplocenou, ale kromě rostlin, houpačky a pískoviště na ní nic nebezpečného není a dcerka se i tak drží v mé blízkosti. Pokud se rozběhne po zahradě, tak pouze za psem, kterého stačí přivolat a dítě přijde hned také. Jen je třeba hlídat, aby netrhala a nejedla nezralé plody, ale i to už pochopila a vždy se zeptá, jestli je to zralé.“

„V bytě jsem nikdy nepoužívala ohrádku. Pokud jsem potřebovala udržet děti na jednom místě – např. v kuchyni, kde jsem vařila – zavřela jsem prostě dveře. Byt jsme měli poměrně bezpečný, protože máme psa a kocoura, který může také leccos převrhnout, takže dekorativní či nebezpečné předměty jsou zabezpečeny – buď v uzavřených skříňkách, nebo ve výšce. Kytary jsme umístili na závěsné stojany na zeď, aby nedošlo k úrazu. Používáme zásuvky s clonkou, krytky nestačily, protože když děti začaly spotřebiče vytahovat ze zásuvek, byly zásuvky nechráněné. Clonkové jsou bezpečné. Některé nebezpečné šuplíky a skříňky (zejm. v kuchyni) jsme zajistili zarážkami proti otevření. Na oknech máme zamykací kliky. Jinak ale zůstalo vše nezměněné. Děti občas někam šplhaly, občas spadly a někdy se z toho i poučily a příště se do nebezpečných situací nepouštěly. Nikdy jsme ale neřešili žádné domácí úrazy. Byli jsme velmi důslední v uklízení nebezpečných (i jiných) předmětů z dosahu dětí a odmala je učili, že některé věci jsou pro ně tabu. V blízkosti silnic, v Praze či na jiných nebezpečných místech jsem děti učila důsledně chodit za ruku, což se samozřejmě neobešlo bez menších či větších scének, takže jsem občas přenášela řvoucí batolata, visící za jednu ruku, přes rušnou vozovku apod. V místech, kde bylo bezpečno (les, park, hřiště), se děti pohybovaly samostatně, pokud se na zavolání ozvaly. Dokud toho nebyly schopny, nosily v batůžku bezdrátový zvonek, který jsem v případě potřeby spustila, a dítě mi zapípalo. Nepoužívala jsem rolničky, které nevidomí často používají, protože by se mi pletly se psem. Pokud jezdily děti na odrážedle, měly vždy přilbu. Naučily se jezdit při pravém kraji, na povel zastavit. Ale člověk musel být hodně důsledný a při neposlušnosti skutečně sbalit dítě i motorku a mazat domů. Na hřišti jsem děti doprovázela a u prolézaček trochu jistila – takže žádná pohodička s kávičkou na lavičce, jako to měly některé vidící maminky.“