„Viděno“ jinak než očima

Pavel Belšan
(nevidomý pedagog, sportovní organizátor, držitel ceny Mezinárodního výboru pro Fair play „World Fair play Price“)

Ve jménu tolerance a vzájemného porozumění

Je skutečností, že ti, kteří mohou zrak běžně používat, netuší nic o limitech, potížích a reálných možnostech těch, kteří mají různé zrakové odchylky nebo dokonce nevidí vůbec. Potkáváte je s bílou holí, s průvodcem nebo se psem. O těžkostech jejich života bez zraku se můžete jen domýšlet. V rámci celostátního výzkumu reálných podmínek života zrakově postižených v ČR v roce 2001 se tazatelé ptali náhodně vybraných respondentů: „Myslíte, že je správné pomáhat zrakově postiženým lidem?“ Všichni se vyslovili jednoznačně: „Určitě ano.“ A s čím se my, kteří se pohybujeme v naší běžné životní praxi jen s pomocí bílé hole, setkáváme?

Záleží na tom, jak kdo, s kým a za jakých okolností. Z poznané praxe se dá říci, že přibližně třetina těch, s kterými se běžně potkáváme, je opravdu vstřícná. Dokáží rychle posoudit situaci toho, kdo je nablízku s bílou holí, i nebezpečí, které mu případně v danou chvíli hrozí. Vstřícně pak nabízejí pomoc. Ze zkušenosti se dá říci, že přibližně druhou třetinu tvoří ti, kteří pomoc poskytnou, ale až když jsou o to požádáni. Jestliže však vidíte špatně a nebo nevidíte vůbec, bývá problém jejich přítomnost vůbec vytušit. Jisté je, že i jejich pomoc je vítaná. Projevená vstřícnost a laskavost je pro většinu z nás, kteří musíme žít bez zraku, povzbuzením. Jsou však ještě takoví, kteří jakoukoliv iniciativu k poskytnutí pomoci přenechávají jaksi těm druhým. Proč? Těžko říci, ale jistě si své počínání obhájí: neodkladný spěch, sebeubezpečování o neznalosti toho, jak vůbec pomoc poskytnout – a třeba „by to mohlo špatně dopadnout“. Proč taková nevstřícnost – můžeme se ptát. Asi to je projev egoismu a naprostá lhostejnost k druhým lidem.

A pak jsou ještě jednotlivci, kteří se projevují velmi svérázně. Ač jsme označeni bílou holí, což je patrné už při nástupu do dopravního prostředku, pohotově nám oznamují: „Tamhle máte volné místo.“ Sami sedí právě na sedadle, které je vyhrazené pro seniory a zdravotně handicapované osoby. Stane se, že okolí mlčí a nikdo vstřícně nezareaguje. Co k tomu říci – možná čekají, jak to dopadne, jak se zrakově handicapovaný člověk nakonec s nastalou situací vyrovná sám. S podobnou lhostejností se bohužel setkáváme všichni. Nejdůležitější je, že těch, kteří jsou vstřícní a pomoc jsou ochotni kdykoliv poskytnout, je většina. Určitě to můžeme považovat za jeden ze znaků kulturní vyspělosti těch, s kterými žijeme společně v této zemi. A je k zamyšlení, jak to každý z nás může svým jednáním povýšit a zlepšit!

Dobrý den, mohu vám pomoci?

Tak nějak by měla zaznít věta, kterou se obracíme k člověku s bílou holí, usoudíme-li, že bychom mu mohli být svojí pomocí prospěšní. Například na přechodu rušné křižovatky, v přelidněném provozu supermarketu nebo nádraží – prostě kdekoliv je mnoho lidí spěchajících všemi směry. A nenechte se odradit, jestliže se dočkáte odmítnutí. Povím vám, jak to je: má-li člověk po ztrátě zraku v sobě dostatek vůle k opětnému návratu do života a začne si ukládat, že se pokusí zapojit do zdravotní rehabilitace a bude se cílevědomě pokoušet o překonávání limitů svých změněných podmínek, sotva si dovedete představit, co všechno ho čeká. Usnadněním pro každého určitě bude, naučí-li se využívat specifické pomůcky a možnosti, které jsou vytvářeny v každé civilizované společnosti (tedy i u nás) pro zdravotně postižené občany. Prioritou pro zrakově postižené je maximální zvládnutí prostorové orientace a samostatného pohybu. Je to přímo výzva naučit se správně a účelně používat bílou hůl. Jsou k tomu organizovány speciální kurzy, kde školený instruktor poradí, „jak na to“, jak si počínat především doma, ale současně i v běžných podmínkách veřejné dopravy a všude tam, kde je provoz veřejnosti. Po nějakém čase nastane okamžik, kdy se člověk odhodlá vydat se na cestu opravdu docela sám. Abychom si lépe porozuměli s vámi všemi, které přitom potkáváme a s kterými se míjíme, řeknu popravdě, jak to je: člověk se musí na vyhledávání trasy a její sledování „setsakramentsky“ soustředit! Je to daleko těžší, než když vy se díváte před sebe, přitom sledujete okolí, abyste věděli, čemu se třeba vyhnout, a ještě se díváte pod nohy, abyste věděli, kam v příští chvíli můžete došlápnout. O něco podobného se snažíme i my, kteří se pohybujeme bez zraku. Bílou holí se snažíme sledovat linii – což může být například fronta domů, okraj chodníku a podobně. Pro usnadnění toho, abychom si uvědomili vzdálenost nebo pevnou překážku, o které již předem víme, tak někdy počítáme kroky. Jen na dobře známé a nacvičené trase si člověk může polevit, jinak to, věřte, vyžaduje ohromnou koncentraci pozornosti a úsilí, aby člověk, který se pohybuje bez zraku, dokázal udržet směr a s rozmyslem pokračoval k zamýšlenému cíli. To vyžaduje co nejčastější opakování, opravdový trénink, bez kterého se jistoty, samostatnosti a určité suverenity těžce zrakově postižený člověk nedopracuje. A to může být u někoho důvod k odmítnutí nabízené a dobře míněné pomoci. Pokud se něčeho podobného dočkáte i vy, nerezignujte a příště někomu dalšímu tu pomoc docela klidně nabídněte znovu!

Tak tohle jistě každý pochopí!

Věřte, jít i po známé trase, kterou má člověk s bílou holí s jistotou ve své představě, vyžaduje určitou kondici. Sportovci říkají „být ve formě“. A to přeci víte sami ze svého života, že to není samozřejmost každého dne. Tak se docela klidně stane, že jdeme s bílou holí po „své“ trase a najednou zjistíme něco neobvyklého, nečekaného. Zareagujeme trochu zbrkle, zvláště když to vůbec nečekáme. Ztratíme směr – nemělo by se to stát, ale stane se! A vy jste nablízku. Vidíte-li, že v blízkosti hrozí nějaké nebezpečí – může to být auto stojící na chodníku, lešení nebo, nedej pánbůh, výkop kvůli nějaké opravě, neváhejte a jednejte! Než pouhé vzkřiknutí „pozor!“ je lepší pohotově varovat: „Stůjte! Před vámi je špatně označený výkop! Pojďte, pomohu vám projít!“ Vždy bude dobré připojit otázku: „Chcete se mě chytit?“ Protože kontakt už je navázán, nabídněte své předloktí a pomozte tomu druhému, aby je uchopil. Je to typická situace integrace zdravotně postiženého, tentokrát nevidomého člověka. Princip je jednoduchý: pomoc nabídnout a pokud možno poskytnout. Protistrana nabízenou pomoc přijme a jistě ráda poděkuje. A život jde dál, ale je lepší o tu projevenou vzájemnost.

Často opravdu stačí jenom slovo

Panečku, to je pocit, když člověku někdo dobře poradí právě ve chvíli, když si není jistý kudy dál! To každý už jistě zažil. Věřte, že právě něco podobného zažívám i já na svých cestách. Například čekám na zastávce tramvají v samém centru Prahy a (jak jinak) držím bílou hůl. Jezdí zde vozy hned čtyř linek. Musím zjistit, ostatně jako každý jiný, která linka do stanice přijíždí, abych nastoupil do té, kterou musím jet. Vím, že na zastávce nejsem zdaleka sám a že určitě bude nablízku někdo, koho se budu moci zeptat. Než se rozhodnu to udělat, hlas zblízka mi se samozřejmostí napoví: „Devítka.“ „Výborně!“ pohotově reaguji na tu informaci. „Právě na tu čekám!“ Jakmile slyším, že tramvaj zastavila, koncem své hole kloužu po jejím boku směrem, kde jsou dveře. Tak se bez problému dostanu až k hloučku těch, kteří se chystají nastoupit. Stojím, je slyšet, že cestující ještě stále vystupují. Hlas vedle mne se ozval znovu: „Chcete pomoct?“ Pomoc v tomto okamžiku opravdu nepotřebuji, ale cítím, že je správné na tu nabídku reagovat vstřícně. Přestože nástup do tramvaje pro mne není žádný problém a bez obtíží ho zvládám, na zmíněnou otázku reaguji: „Budu rád!“ Hned na to mě za mou paži uchopí ruka (nejspíše toho, kdo mne právě oslovil) a v okamžiku jsme oba ve voze. Vydechnu s úlevou své „děkuji!“. Dveře se zavírají a už jedeme. Je mi z té právě prožité pomoci dobře, jaksi lehčeji. Věřím, že i tomu chlapíkovi, který mi jediným slovem pomohl. Řeknete si možná, že to je přece normální. Taky si to myslím.

Je to však o lidské vzájemnosti…

O pozdravu

Pozdrav je především slušnost, ale také projev vzájemnosti. Potkávat ty, s kterými se potkáváme rádi, a navíc je i dobře známe, je potěšením. Radost ze setkání mohou umocnit i vzájemné sympatie. To vše v nás doznívá, i když jsme se již dávno minuli. Nemusí však tomu tak být pokaždé. Málo platné, setkáváme se i s těmi, které vůbec neznáme. I tak je pozdravíme, ale už bez toho pocitu hlubšího uspokojení. Také to v nás často doznívá. Radost i lítost nás, málo platné, v životě provázejí jako nekonečná červená nit. Jsou prožívanou skutečností, že více či méně patříme právě sem, kde žijeme nikoliv jenom sami, ale také s těmi druhými.

My, co žijeme bez zraku a bílou hůl považujeme za svou přítelkyni, která nás nesmí opustit, se také rádi setkáváme se všemi, s kterými se známe. I nás pozdrav obohatí vřelým pocitem, že nejsme svému okolí lhostejní. „Dobrý den!“ zazní se vstřícností, která člověku pozvedne náladu. Uvědomuji si, že už jsme se minuli, ale já nevím, kdo to byl! Kdo to jenom mohl být, kdo mě tak pěkně pozdravil – ptám se sám sebe. To je ten náš zatracený handicap! Někdy se docela s jistotou orientuji i ve směsici hlasů. O mnoho snazší to je, když jsou to hlasy povědomé. A ještě snadnější je to ve známém prostředí. To rozeznám většinu z těch, které běžně slýchávám. Ovšem daleko horší to je na ulici a v hlučném prostředí vůbec. Opravdu jsem pokaždé rád, že stojím někomu za to, aby mě pozdravil, přestože mu musí být jasné, že ho nemohu vidět. Prožitek z takového setkání umocní, když z jeho hlasu cítím, že to udělal rád. Kdyby tak špitl k pozdravu ještě své jméno, abych si ho mohl uvědomit a zařadit. Třeba soused odnaproti, poštovní doručovatelka, Honza, Franta, Novák z prodejny a tak nějak podobně. Snad jsem to řekl dost srozumitelně…

Jedinečnost ozvučených přechodů pro pěší

Určitě jste již přecházeli na přechodu, kde byla světelná signalizace na semaforu doplněna signalizací zvukovou. Právě ta nám, zrakově postiženým, spolehlivě pomáhá k samostatnosti všude tam, kde je instalována. Charakteristické klapání, jehož rytmus se zrychlí současně s rozsvícením zelené na semaforu. Zaznívá až do okamžiku, než se rozsvítí červená. Pomoc pro nás, zrakově postižené, je to naprosto mimořádná. Abych to vysvětlil: jdu po „své“ trase a je mi jasné, že až dorazím k přechodu, musím přejít podle stanovených pravidel. To, co mi pomůže přechod bezpečně vyhledat, je zmíněný klapavý zvuk. Zatím v pomalém rytmu, protože svítí červená. Podle toho se orientuji, takže spolehlivě dojdu až ke sloupku semaforu. Jakmile se zvukový signál zřetelně zrychlí, mohu vkročit do vozovky a přecházet na druhou stranu. Zvuk semaforu z protilehlé strany mi pomáhá v udržování přímého směru. Když ho míjím, vím bezpečně, že už jsem na chodníku mimo vozovku. Jen si představte, co to znamená pro nás, kteří chodíme po ulici bez zraku! Navíc na některých přechodech, kde je asfaltový povrch vozovky, jsou vytlačeny dvě rovnoběžné rýhy, které je možné holí sledovat. To nám pomáhá k lepší orientaci. Taková úprava frekventovaných přechodů na křižovatkách není zdaleka výsadou jenom Prahy nebo velkých měst. Po celé republice jsou jich již tisíce. Dokonce existuje inovace s dálkovým ovládáním. Zvukový signál si každý zrakově postižený uživatel může spustit sám vlastní malou vysílačkou. Nejbližší okolí zvukových semaforů tak bude ušetřeno nepřetržitého klapání po celých dvacet čtyři hodin.

Je na místě dodat, že taková a různá další technická zařízení naší doby patří do kategorie „vytváření rovných podmínek“ právě pro všechny, kteří žijí bez zraku. To jen kdyby někdo rozmýšlel o tom, čím je možné přispívat k integraci zdravotně postižených a vůbec k humanizaci společnosti, ve které žijeme – ano, spolu. Co si o tom myslíte?

O důvěře

Po ztrátě zraku jsem si postupně posiloval sebedůvěru. Snažím se mimo jiné zvládnout i menší nákupy. Někdy je to jenom pečivo, aby bylo doma čerstvé k večeři, jindy je toho více. Jak jinak, každý nákup je zakončen zaplacením. Co dělat? Velké peníze u sebe zásadně nenosím, bankovky používám jenom výjimečně. Platím, je-li to možné, především mincemi. Celá rodina mi shromažďuje dvacetikoruny. Bezpečně je rozeznám hmatem, jejich obvod tvoří vícehran. Když mi pokladní sdělí povinovanou částku, tak otevřu svoji peněženku – říká se jí podkova. Otevřu ji a do jejího víčka vysypu odhadnuté množství mincí a hned dodávám: „Prosím, poslužte si laskavě.“ Pokladní mi zpravidla sděluje, jaké mince si bere a také kolik mi vrací. Ani mne nenapadne o tom pochybovat. Mám k celé té věcné interakci naprostou důvěru. Doposud jsem se nikdy nezklamal. Ještě se vzájemně pozdravíme, prohodíme něco navíc, ale tím to pro mne zdaleka nekončí. Odnáším si s sebou pěkný pocit ze vstřícného postoje i pomoci neznámého člověka, který je mi v tu chvíli neobyčejně blízký. Často o tom přemýšlím. Asi to patří do kategorie solidarity k člověku s handicapem. Právě tak tomu má být ve společnosti, která se řídí principy humanismu. A to je rozhodně dobře, přestože je stále co dohánět!

Umět sám nejenom jít, ale také dojít!

Snažím se jít svým životem, věřte, opravdu s odhodláním. Jinak to totiž nejde. Chci se znovu a znovu pokoušet o návrat do života, a to i s vědomím, že už se nikdy nebudu moci rozhlížet a vnímat svět očima. Nedá se nic dělat, chce se mi i tak žít.

Dodnes mám v sobě ten svíravý pocit, když jsem prvně vzal do ruky bílou hůl a vyšel s ní ven mezi lidi. Děsil jsem se toho, až mne na pracovišti budou potkávat ti známí, s kterými jsem se denně běžně potkával a zdravil. Vůbec však nedošlo k tomu, čeho jsem se tak obával! Naopak mne zdravili, jako by se nic nestalo, a mnozí se mi snažili se samozřejmostí pomoci už na schodech, na chodbě, v závodní jídelně, prostě všude, kde tušili moje problémy. To jsem se pohyboval sice s bílou holí, ale neměl jsem ani ponětí, jak ji prakticky využívat při samostatném pohybu. Sloužila mi jen k označení toho, že nevidím, ale víc nic. Bylo mi jasné, že se tomu musím co nejdříve naučit. Takové kurzy pořádají neziskové organizace pro zrakově postižené, které naštěstí působí ve všech krajích. Dnes po letech vlastních zkušeností mohu říci, že je to činnost nesmírně potřebná a svým charakterem nenahraditelná. Konečně jsem mohl absolvovat speciální kurz prostorové orientace a samostatného pohybu s bílou holí. Tak se ta dovednost nevidomých oficiálně nazývá. Instruktorka, která se mě ujala, byla od počátku nesmírně trpělivá, a jak jsem měl příležitost poznat, odborně velmi zkušená. Jmenovala se Olga. Mýlil by se ten, kdo se domnívá, že je nejprve teorie, přednášky s výkladem, jak tomu v různých kurzech bývá. Naopak, hned jsem začal s praxí. Probírali jsme po lekcích principy orientace, poučení o strategii pohybu, sledování tzv. linie trasy holí, změny směru, zdolávání schodů, vstupování do dveří nejrůznějších zařízení s veřejným provozem, nastupování do dopravních prostředků a dodržování bezpečnosti, samozřejmě i orientaci v metru, vyhledávání nástupních dveří do vozu, nastupování a vystupování a taky co dělat, když si člověk neví rady, jak dál. Nebylo toho málo. Vše se odbývá v běžném provozu města mezi lidmi. S trpělivostí mi Olga ujasňovala, co je dobře a co špatně. Snažil jsem se a trénoval jsem ze všech sil! Takový kurz není záležitostí jednoho týdne. Ani nápad, v mém případě trval s přestávkami na trénink a sebezdokonalování skoro devět měsíců. Byl jsem své instruktorce stále vděčnější, protože jsem si uvědomoval, že jestli skutečně zvládnu všechno to, co se mě snažila naučit, že to bude vlastně to nejdůležitější pro můj návrat do života. Pokaždé jsme měnili místa i trasy. Někdy mne Olga zavedla do výchozího místa a jenom mi uložila, kam mám dojít. Vyrazil jsem s maximálním soustředěním a odhodláním zadaný úkol splnit! Olga šla za mnou a pokud jsem udělal chybu, musel jsem konkrétní úsek projít třeba i několikrát. Abyste věděli, odbývalo se to někdy i v dešti, a nebo dokonce sněžilo. To je pak o něčem jiném! Jednoho dne mi Olga sdělila, že budu dělat závěrečnou zkoušku, abych prokázal, čemu jsem se naučil. Pochopil jsem to pro sebe jako výzvu. Odbývalo se to v pražské Libni na fotbalovém hřišti beze svědků. Olga přinesla přenosný zvukový maják a postavila ho do vzdálenosti 40 metrů. Test Evropské unie zrakově postižených stanoví, že klient musí podle zvukové orientace překonat vzdálenost právě těch 40 metrů. První test, při kterém v třísekundových intervalech opakovaně zazníval krátký zvukový signál, mně nedělal naprosto žádné problémy. Došel jsem suverénně přímo k majáku. Druhý test byl nepoměrně těžší. To maják totiž vydal signál pouze třikrát a pak jsem šel už jen podle svého odhadu. Měří se odchylka od místa, ve kterém maják signál vydával. Dokázal jsem to napoprvé s odchylkou 2,5 metru vpravo. Dnes už po několikaleté praxi se mi většinou daří podobně. Záleží na náročnosti trasy, počasí a také se stává, že nejsem pokaždé v optimální formě. To se konečně stává i sportovním šampiónům. Dnes už dojdu téměř všude sám. A tak věřím, že dokážu jít dál i celým svým životem. Je to osvobozující pocit, když má člověk jistotu, že dojde za povinnostmi, přáteli a všude, kam potřebuje. Nebývá to bez obtíží, ale zatím jsem vždy došel. S odstupem si uvědomuji, co pro mne Olga udělala. Jsem jí za to nekonečně vděčný a také tomu občanskému sdružení, pro které pracovala.

Moje skvělá přítelkyně!

Ani ve snu mě nikdy nenapadlo, že jednou budu vyprávět náš příběh. V životě, jak všichni víme, se může mnohé úplně změnit! Také mi nikdy nepřišlo na mysl, že jednou přijdu o zrak. A už vůbec jsem netušil, že právě v té souvislosti získám nepostradatelnou přítelkyni. Musím říci, že mi poskytuje skoro životní jistotu. Je mi s ní dobře, a proto jsem nejradši, mám-li ji stále nablízku. Nebylo to však zalíbení na první pohled. Vůbec ne! Zvykali jsme si na sebe docela dost dlouho a mohu přiznat, že zpočátku bych býval od toho vztahu nejraději utekl, ale už jsem to nemohl udělat. A dnes se bez ní vůbec nehnu. Jsem nejradši, když vím, kde je, když ji mám na dosah. Ale abych byl upřímný, některé naše procházky, které spolu děláme, mne dokonce naplňují uspokojením. Snad právě proto, že nevidím. Chodíme spolu různě a dokážeme spolu prožít i pěkné chvíle. Pravda, z vnějšího pohledu by se mohlo někdy zdát, že to s námi není úplně v pořádku. Jako bychom si na okamžik přestali rozumět. Ale kdepak! Nakonec si pokaždé uvědomím, že bez své bílé hole už nemůžu žít. Jsem rád, že ji mám. Nikdo mi nemůže pomáhat tak, jako právě ona.

Zachráněn v rychlíku do Olomouce

Ztrátu zraku provází u každého proces adaptace na život bez vidění. V odborné literatuře se uvádí, že to může trvat i dva roky a také to, že to každý zvládá s rozdílnými výsledky. Jsou to zprvu nepatrné pokusy, hledání způsobu, jak postupovat, získávat jistotu i odvahu k dalším pokusům i k novým činnostem. Rozumí se pokud možno samostatně.

Když se člověku daří, tak mu „narůstají křídla“. Najednou se rozhodne vyzkoušet to, nač si zpočátku neodvažoval ani pomyslet. Prostě jsme se doma rozhodli, že do Olomouce pojedu vlakem sám bez doprovodu. Vždyť na tom nic není. Byl jsem tam pozván v souvislosti s doktorandským řízením na jedné z fakult Palackého Univerzity. Manželka mne doprovodila až na místo ve vagónu. Kolegovi, který slíbil čekat na mne při příjezdu, jsem telefonoval, ve kterém vagónu jedu. Jízda vlakem InterCity je příjemná, vagón byl poloprázdný. Když byl ohlašován příjezd do Olomouce, tak už jsem stál ve zcela prázdné chodbičce. Vlak konečně zastavil, a to už jsem byl na přední plošině u dveří, které jsem se pokoušel otevřít. Snažil jsem se znovu a znovu nahmátnout kliku, ale u dveří žádná klika nebyla! Znervózněl jsem a kliku jsem nepřestával hledat nakonec i u protilehlých dveří. Nic! V té bezmocnosti se mě pomalu zmocňovalo zoufalství, že se vlak každou chvíli rozjede a mně nezbude nic jiného, než nedobrovolně pokračovat v cestě až do Ostravy! Vtom však z jednoho kupé někdo doslova vyrazil a uličkou pádil směrem ke mně. Hned jsem mu s naléhavostí sděloval, že dveře prostě nejdou otevřít, protože nemají kliku. Uspěchaně vyhrkl: „To se otevírá tady – tlačítkem.“ Řekněte, máte ponětí, kde ho hledat? Je na čelní stěně vagónu stranou od dveří. Hydraulický mechanismus dveří zasyčel a dveře se neslyšně otevřely. Spěšně jsme vystoupili a on překotně sděloval, že si ve vlaku trochu zdříml a málem by byl přejel. Oba jsme se tomu zasmáli. V tom vedle mne stál kolega, který mne vítal se slovy: „Už jsem se začal bát, že jsi nepřijel!“ No – byla to trochu dramatická zkušenost a další potvrzení toho, co už jsem snad někde řekl. Ztráta zraku znamená učit se životu jaksi znovu, v mnohém doslova od začátku. Ale v mnohém také úplně jinak. Naštěstí mohu počítat s pomocí lidí docela neznámých.

Ne! – Prosím vás takhle ne!

Pokaždé, když k tomu dojde, tak mě to naštve. Jen si to představte: do stanice přijíždí autobus, tramvaj nebo v Praze metro a dříve, než zastaví, tak se na místě nástupu vytvoří hlouček. Snažím se přidat. Všichni netrpělivě čekají, až všichni vystoupí. Zpravidla to někdo nevydrží a začne se drát dopředu. Nastane obvykle tlačenice. Uhýbám, ale právě v tom okamžiku mě kdosi popadne za rukáv a docela neomaleně táhne ke středu toho živelného proudu. Chápu, jistě proto, abych s nástupem taky uspěl. Připouštím, že v tom je dobrý úmysl, ale opravdu mi vadí ta forma! Prostě postrádám nějaké oslovení, které by tu manipulaci legalizovalo. Působí to jako jistá nadřazenost. Většinou se z toho sevření vytrhnu a dál nereaguji. Občas mě však samotného překvapí, že si to nechám líbit. Přemůžu se a poděkuji. Po chvilce (už ve voze) mi to nedá a docela smířlivě dotyčnému sdělím: „Jsem rád za pomoc, ale je lepší, když se o tom se mnou každý předem dohodne.“ Nastane buď mlčení protistrany, a nebo naopak zazní omluva. To zpravidla otevře dialog. Ukáže se, že spolu máme o čem mluvit. Abych to ještě jednou vysvětlil – pokud nás nezachraňujete před vysloveným ohrožením, tak vyslovte to prosté: „Jestli dovolíte, rád vám pomůžu,“ nebo to řekněte třeba i jinak a teprve až potom nás uchopte nejlépe za nadloktí. Je-li to jen trochu možné, jděte vedle nás a je-li prostor zúžený, tak ohněte předloktí dozadu za sebe a to je signál, že se musíme zařadit za průvodce a samozřejmě také pohotově přehmátnout na jeho předloktí. Vychází se z představy, že ten, kdo vede, současně zrakově postiženého orientuje. Naprosto nevhodné je strkat zrakově postiženého před sebou. Stává se to, ale je to špatně. Vše ovlivňuje také okamžitá nálada obou aktérů.

Ještě o něčem podobném, co však podle mého mínění vyznělo spíše jako hulvátství. Čekal jsem u okraje chodníku na Újezdě. To je v Praze ohromně frekventovaná křižovatka. Pokud jste šli někdy k lanovce na Petřín, nemohli jste jít jinudy. Po chvíli spustilo charakteristické klapání zvukového signálu, který je zde instalován pro zrakově postižené. Sebejistě se vydávám přes křižovatku a zdůrazňuji, že je to takzvaná „moje trasa“, takže vím, jak jít a kam dojít. Opatrně došlapuji, kolem kolejí je nerovná dlažba. Náhle mne beze slova někdo popadnul a nečekanou silou sevřel moje nadloktí. Neomaleně mě tlačil, a dokonce i nadzvedával, dokud jsme se neocitli na chodníku. Potom beze slova zmizel! Jen se zkuste do toho vžít, ale i s tím, že se nemůžete ani podívat a zjistit, o koho vůbec šlo. Tak takovou pomoc nežádám ani za ni neděkuji.

Do třetice zmíním zkušenost, která mohla skončit malérem. Ostrůvek tramvajové zastávky, kde pravidelně vystupuji, vybíhá až na přechod, který kolmo přetíná. Ulice je široká, proto je přechod dělený. Navyklým způsobem jsem holí vyhledal sloupek s ozvučeným semaforem a stiskl ovládací tlačítko. Potom jsem zůstal nehybně stát. Sluchem jsem odhadoval, že snad nic nejede, ale z principu stojím dál a čekám na zvukový signál. Náhle mě oslovil laskavý ženský hlas. Současně cítím lehký dotek na svém předloktí. Starší paní mi ochotně nabízí, že mě ráda převede. Prý že můžeme jít, protože zrovna nic nejede. Ráda vám pomůžu, dodává. Než jsem stačil reagovat, ozvalo se kvílení pneumatik. Vkročila přímo pod kola nehlučně přijíždějícího auta. Někdy se zdá čekání na zelenou nekonečně dlouhé. Tempo moderní doby nás žene vpřed. Snažím se tomu nepodléhat – tedy alespoň na přechodech pro chodce. Konečně to dělá asi každý, kdo si jen trochu váží svého zdraví a života!

Určeno především zrakově postiženým

V autobusech to funguje snad už ve více než šestnácti městech. A taky všude tam, kde jezdí tramvaje. Ještě jste nebyli svědky toho, jak někdo s bílou holí na zastávce malou vysílačkou v ruce nebo přímo na slepecké holi spouští nápovědnou frázi, která mu hlasitě oznamuje, jaká linka že to přijíždí a název její konečné stanice. Je to praktické, když se nemohu sám podívat. Člověk se stává více nezávislým. Přitom mně ale vůbec nevadí, když mi někdo vedle oznamuje, že přijíždí linka ta a ta. To už je zase důkaz lidské vzájemnosti… Technický pokrok usnadňuje život i nám, zrakově postiženým. Zavádí se však ještě další vymoženosti, které nám pomáhají v orientaci v dopravním provozu. V pražském metru jsou nad vchodem mnoha stanic instalovány zvukové majáky. Aby neobtěžovaly nepřetržitě vydávaným signálem, můžeme si je spouštět na docela slušnou vzdálenost osobní vysílačkou.

Na několika stanicích metra jsou instalovány nápovědné fráze o pohybu jezdících schodů. Spouští se opět na dálku vysílačkou. Snadno se tedy dozvím, které schody jedou nahoru, které naopak dolů a které stojí. Když se k tomu navíc přihlásí někdo otázkou, jestli mně může pomoci ke schodům, tak mám pocit dokonalého komfortu. To si potom třeba vyměníme i pár slov, než se u východu rozloučíme. V tom množství lidí, s kterými se vzájemně míjíme, mě to pokaždé povzbudí k optimismu, že člověk není nikdy úplně sám mezi těmi ostatními. Ale co kdyby přece jenom někdo s bílou holí tudy šel…

Hypotéza všednodenního života, kterou by měl řešit každý, kdo svou činností může omezovat, bránit nebo dokonce znemožňovat pohyb všem, kteří mají právo, a dokonce povinnost při svém pohybu používat chodník. Především řidiči motorových vozidel, kteří proti zákazu parkují na chodnících, stavbaři, kteří v prostoru pro chodce stavějí lešení, dopravci, kteří zboží skládají tak, že brání chodcům v běžném pohybu, obchodníci, kteří nám staví do cesty své reklamní stojany, opraváři, kteří musí mít nezbytný materiál v dosahu a tak podobně. Všichni víme, o co jde. Bylo by možné citovat všemožná zákonná ustanovení a vyhlášky, které jasně ukládají, co a jak dělat. Součástí takových příkazů, omezení a zákazů je také to, jak označit místa dočasně omezující pohyb a ohrožující bezpečnost chodců. Například stavební zákon obsahuje ustanovení o tom, jak označit lešení, které zabírá chodník. Tedy nikoliv jenom šikmo nastavené prkno opřené o zeď sousedního domu nebo červenobílá páska natažená odněkud někam. To označení má být takové, aby ho zrakově postižený svou bílou holí vůbec mohl najít, a tedy vzít na vědomí. Ale ono nic – chlapi postaví v centru Prahy lešení dokonce tak, že zabírá celou šířku chodníku, a na předpisové označení už nikdo nepamatuje. Pro nás, kteří žijeme bez zraku, to znamená být i na dokonale známé a zvládnuté trase neustále ve střehu. Že takové trubkové lešení je vyčnívajícími konci trubek do prostoru nebezpečím, netřeba dokazovat. Kdo vidí, tak se včas vyhne, kdo zrak nemá, pokračuje ve svém pohybu a je v docela reálném nebezpečí, že narazí – právě hlavou. Taková situace má spoustu variant. Ne vždy si můžeme s ulehčením oddechnout, že jsme to zvládli bez úhony. Nelze s jistotou počítat s tím, že jsou zde záruky, že se někdo včas ozve s upozorněním, jak se věci mají.

Většina veřejnosti se domnívá, že ten, kdo je schopen jít samostatně po ulici s bílou holí, musí přece vidět! Tak na vysvětlenou: vidět nemusí, přestože nemá před očima černočernou tmu, jak si skoro všichni vysvětlují těžké zrakové postižení. Je skoro nekonečné množství zrakových vad, které vidění zkreslují, zmenšují, oslabují, rozostřují – nu, prostě znemožňují. Ti, kteří se pohybují samostatně s bílou holí, mají za sebou obvykle speciální kurz a také vlastní zkušenosti. Do ulic je žene potřeba cosi zařídit, ale také vůle a touha svůj handicap překonávat. Chtějí i s vypětím při překonávání všech možných nástrah „dojít“!

Do vědomí nejširší veřejnosti, která si ukládá humanizovat život ve všech jeho dimenzích, by měla prostoupit odpovědnost za vlastní jednání. O představitelích nejrůznějších profesí ani nemluvě. Bylo by ulehčením nejenom pro nás, kteří žijeme bez zraku, ale nakonec pro každého, kdyby opravdu platilo, že svou činností nemáme právo omezovat či bránit komukoliv v jeho pohybu. To však není nic nového. Pokud to funguje, tak se mluví o vyspělé společnosti.

Text z brožury "Nahlédnutí do života beze zraku aneb Jak se vyhnout diskriminaci lidí se zrakovým postižením" vydané sdružením Okamžik v roce 2007.