Hledejme cesty k lidské vzájemnosti

Ladislav Špaček
(odborník na etiketu a komunikaci, dlouholetý mluvčí prezidenta Václava Havla)

Člověk je tvor společenský, zoon politikon, jak řekl Aristoteles. Lidská společnost je založena na vzájemném kontaktu, na respektování druhého, na solidaritě, na potřebě prospět druhému, protože to nakonec prospěje i mně. Od počátků lidské společnosti požívali zvláštní ochrany ti, kteří se nemohli bránit, ženy, staří lidé, děti, hendikepovaní. I když jsme v dějinách lidského rodu byli svědky mnohých selhání a slepých uliček, které vedly k nedůstojnému zacházení s menšinami, étos humanity se nakonec prosadil a dnešní civilizace považuje ochranu práv člověka, zvláště menšin a těch, kteří jsou odkázáni na pomoc jiných, za samozřejmost. Nikdy nebudeme moci těm, kteří naši pomoc potřebují, dát tolik, aby žili stejně bezstarostně jako my. Tak jako víme, že pravda a láska nikdy definitivně nezvítězí nad lží a nenávistí, ale celý život o to budeme usilovat, tak musíme stále dělat vše pro ulehčení života těm, kteří neměli tolik štěstí jako my.

Jen s obtížemi se pokouším představit si svět bez chuti, bez hmatových podnětů, bez vůní nebo bez zvuků, ale vůbec si nedokážu představit život v naprosté tmě. Postarat se o sebe, pracovat, pohybovat se po městě, vychovávat děti, ba i sportovat, pěstovat umění a věnovat se svým koníčkům – bez zraku? Pro nás, pro které je otevření očí po ránu samozřejmostí, je to nepochopitelná představa. Lidská zkušenost je nesdělitelná, proto ani při krátkodobých pokusech pohybovat se se zavřenýma očima nemůžeme prožít to, co prožívají nevidomí. Přesto se o to musíme pokusit. Lidské vztahy jsou založeny na vzájemném respektu, toleranci, na slušnosti a zdvořilosti. Výstižně pojmenoval tyto vlastnosti zakladatel novodobé české etikety Jiří Guth-Jarkovský, první ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka: Slušnost je člověku vrozená, je to „blahovolné a dobrotivé smýšlení člověka vždy hotového k jistým obětem a jistému sebezapření, jehož vyžaduje život společenský vůči spolubližním.“ Zdvořilost je uvědomělým vnějším výrazem slušnosti. Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je nutné učit. Základem slušnosti je úcta a ohleduplnost k bližním. Slušnost život společnosti umožňuje, zdvořilost jej usnadňuje. Zdvořilost je úmyslné omezení vlastního individualismu, egoismu, je dobrovolným podřízením se platným normám a pravidlům společenského života. Ale to nestačí. Nejdůležitější vlastností člověka, který se pohybuje mezi lidmi, jsou takt a empatie – schopnost vcítit se do situace, potřeb a pocitů druhého člověka. Vyžaduje od nás, abychom se vzdali přirozeného egocentrismu, přestali se zabývat sami sebou a svými potřebami a začali si všímat zájmů a potřeb těch, kteří naši pozornost potřebují.

Kvalitu demokracie hodnotíme podle toho, jaký prostor poskytuje menšinám. Kvalitu společnosti podle toho, jak se snaží dávat všem stejné výchozí podmínky pro jejich životy. Nikdy nebudeme mít stejné životní šance, někdo je manuálně zručný, jiný je nešika, někdo má rozvinuté abstraktní myšlení, jinému stačí mechanická paměť, aby byl v životě spokojený. Ztráta zraku ovšem představuje radikální návrat do období raného mládí, kdy jsme se učili poznávat a rozlišovat všechny detaily okolního světa. Přitom intelektuální schopnosti a profesní dovednosti se ztrátou zraku nesnížily. V tom tkví paradox života nevidomého. Schopnosti mnohonásobně převyšují možnosti je realizovat. Tady je příležitost pro okolí nevidomého: odstraňovat co nejvíce bariér, které znemožňují zdravotně postiženému uplatnit jeho dovednosti a intelektuální potenciál. Pomoc se nabízí v několika směrech: poskytnout nevidomému technické pomůcky, které mu usnadní život, vrátí mu možnost číst a psát nebo zajistit mu práci, která bude odpovídat jeho změněným možnostem. Existují organizace, instituce a sdružení, které se v tomto směru dokážou o nevidomého postarat. To je však pořád málo. To hlavní je pohyb mezi lidmi, na ulici, v dopravních prostředcích, v budovách, obchodech, restauracích. V domácím prostředí si nevidomý upraví nábytek a předměty kolem sebe tak, jak to potřebuje, a zvykne si. Ulice je stále jiná, nevidomý nevidí překážku, přijíždějící auto, číslo tramvaje, krabici v obchodě, nezasunutou židli v restauraci. Tisíc nástrah denně. Tady nepomůže žádná organizace, sdružení, úřady. To je příležitost pro každého z nás. Vždy je nablízku někdo, kdo by měl empaticky posoudit situaci s ohledem na nevidomého a nabídnout mu pomoc. Někdy stačí maličkost, naklonit se k čekajícímu na tramvaj a říct „přijíždí devítka“, upozornit nakupujícího mezi regály „pozor, leží tady krabice“, zasunout židli, o které mohu předvídat, že by mohla stát přicházejícímu v cestě. Někdy to je ostych, který přihlížejícímu nedovolí nevidomého oslovit. Nemá s nevidomým zkušenosti, neví, jak ho oslovit, jak bude nevidomý reagovat. Překonáním ostychu získáme novou sociální zkušenost a budeme pociťovat sami se sebou uspokojení, že jsme si osvojili novou formu kontaktu s lidmi. Pochopíme taky, o jak jednoduchý úkon jde. Je to jako nabídnout v tramvaji místo staršímu, jen méně časté. Ostych je omluvitelná příčina, proč někdy nezasáhneme ve prospěch nevidomého či slabozrakého, už sám pocit ostychu je konfliktem mezi potřebou pomoci a psychickou zábranou. Tu odstraníme vůlí a cvikem. Neomluvitelná je lhostejnost. Ta svědčí o poruše osobnosti v oblasti komunikace s lidmi.

Žijeme v jedné z nejšťastnějších a nejspokojenějších zemí světa. Netrápí nás hladomory, živelné katastrofy se stovkami mrtvých, bída, epidemie smrtonosných chorob, občanské války. Žijeme oproti většině světa v komfortu a blahobytu, ale neměli bychom dopustit, aby se náš život v hojnosti proměnil v sobectví. Měli bychom si najít ve svém srdci místo pro pomoc těm, kteří ji potřebují, i když o ni nežádají. Je na nás, abychom našli cestu, jak prožít pocit lidské vzájemnosti. Je to důležité nejen pro druhé, ale také pro nás.

Text z brožury "Nahlédnutí do života beze zraku aneb Jak se vyhnout diskriminaci lidí se zrakovým postižením", vydané sdružením Okamžik v roce 2007.