Hačněte si, prosím

Ne, to nejsou slova učitelky v mateřské škole, která takto laskavě oslovuje své malé adepty k usednutí ke stolečkům. Není tomu tak. Dětičky nemají usednout ani udělat cokoliv jiného, ba ani nevím, jestli učitelky v mateřských školičkách používají takovýto laskavý způsob oslovování, jestli to z pedagogického hlediska není spíše rozmazlování a tedy zavrženíhodný způsob oslovení. V popisovaném případě ho ovšem vnímám skutečně jako nevhodný, neboť se nejedná o oslovení skupiny a množné číslo, ale o vykání a oslovení jedince, dokonce mne a nikoliv hrdiny smyšlené epizody. Nastoupil jsem totiž do tramvaje.

„Hačněte si, prosím", zní ke mně nečekané oslovení.

Asi se tvářím nechápavě, a tak je výzva nezměněně zopakována: „Hačněte si, prosím!"

Stará dáma pokračuje lehce rozechvělým hlasem, který je plně přesvědčen o své záležitosti: „Nechte mě udělat dobrý skutek. Víte, mně umřel pes", podává překvapivé zdůvodnění.

„To musí být těžké, pokud jste byla na svého pejska zvyklá...", odpovídám a stále ještě stojím, také proto, že nevím, kam si mám hačnout.

„Hačněte si, pod Vámi je volno, neodmítejte mně, teda pokud jsem se Vás nějak nedotkla", pokračuje s telepatickou jasnozřivostí stará dáma.

„Ale já nerad sedím, když vedle mne stojí dáma," slovem srdnatě oponuju. Moje hůl mne však zrazuje a už hledá ono volné místo k uhačnutí. Stará dáma vypráví svůj příběh: „Víte, já jsem už několik let nebyla v centru, ale manžel, mám moc hodného manžela…" dodává a já teprve registruju jeho mlčenlivou přítomnost, „manžel mne vzal na ministerstvo, abych se po letech podívala na své poslední kolegy, kteří tam ještě dělají. Víte, abych přišla na jiné myšlenky."

Pracovala ta dáma na ministerstvu vnitra nebo na ministerstvu kultury? Obě jsou nedaleko. To první ve mně vzbuzuje nemilou představu hrůzyplné instituce minulého režimu, to druhé zase milou představu uvolněných a vstřícných lidí přestrojených za státní zaměstnance. Nezdá se mi vhodné, abych se zeptal. Přemítám o tom, jak je někdy těžké odhadnout člověka a jak to může být zrádné. Nakonec - účetní z „ministerstva strachu" nebo z „ministerstva radosti", to je jedno. Chce udělat dobrý skutek a ještě k tomu pro mne. Tak si pěkně hačnu, říkám si. Proč ne? Vnuk si hačne tak, že řekne „hačí", neobratně si dřepne, a pak upadne na plenou vypolstrovaný zadeček. Já jsem „hačí" neřekl, ale přijal jsem roli dítěte, abych si to užil. Sedám si na svůj tukem vypolstrovaný „zadeček" a nechávám dámu udělat dobrý skutek a hřát se radostí z něj. Snad vyváží smutek po blízkém čtyřnohém příteli, který odešel kamsi na psí věčnost.

Přeplněná tramvaj se na stanici u metra vyprazdňuje a my se loučíme. Hačám a užívám si slastný pocit opečovávaného človíčka. No na pár okamžiků snad můžu. Všichni v tramvaji obyčejně sedí, jen já si pěkně hačám. Cítím se docela dobře a snad i ta stará dáma a její mlčenlivý manžel jsou teď na tom o milimetřík lépe. Až přijedu domů, až udělám večer „hají", třeba se mi bude zdát o nějakém čtyřnohém druhovi a jeho přátelství. Alespoň ve snu poznám tajemství této radosti, která mi zatím nebyla dopřána a která umí vyvolat tak velký smutek a neovladatelnou touhu po dobrých skutcích.

Kontextová báseň

Vzájemná

To mi spraví náladu
když tě vezmu za bradu
kouknu se ti do očí
ty má krásko buldočí
Když svět špatně chápu
na tlapu dáš tlapu
je to takhle vzájemné
i když roste nájemné

Miroslav Michálek
Fejeton zazněl v rámci „Dopoledne autorského člení“ v Dobré čajovně 13. března 2005