Zrakově postižení na cestách

Úvod

Cestování po nejrůznějších destinacích patří k trendům současné doby. Cestují mladí, staří, ženy i muži, chudí i bohatí. Proč by tedy nemohli cestovat také nevidomí a slabozrací? Vidící občas nechápou, „co z toho ti nevidomí mají, když nic nevidí“. Ale člověk nemusí vidět – jsou přeci i jiné informační kanály, než jen zrak; čichněte si někdy, jak voní hory, poslouchejte, jak hučí vodopád, či se nechte pohladit teplým přímořským vánkem. To vše jsou podněty, které zrakově postižení mohou vnímat. Dohromady si z těchto střípků vytvoří představu o místech, která procestovali.

Nevidomí sice nevidí na vlastní oči, jak vypadá Brandenburská brána nebo Vítězný oblouk, mohou však navštěvovat muzea či výstavy. Některé expozice jsou uzpůsobeny pro zrakově postižené – nevidomí a slabozrací si mohou vystavené exponáty osahat. Někdy dokonce bývají opatřeny i popiskami v Braillově písmu.

Součástí cestování mohou být i další aktivity – potápění, cyklistika, lyže. To vše si mohou zrakově postižení užít stejně dobře jako vidící. A tak se vydejme spolu se zrakově postiženými na cesty.

Já sama jsem prakticky nevidomá a mám za sebou několik velmi podařených zahraničních cest, ze kterých jsem si odvezla mnoho vzpomínek a zážitků. A nemám ani v nejmenším pocit, že by mi zrakový handicap bránil v jejich realizaci. Pravda, některé okamžiky byly právě díky zrakové vadě poněkud náročnější, ale i tak jsem si všechny cesty moc užila, za což vděčím i všem mým vidícím průvodcům, kteří měli odvahu se se mnou vydat do světa.

Na následujících řádcích se budu zabývat cestováním nevidomých a slabozrakých především do zahraničí. Některé informace však platí stejně tak pro cesty tuzemské.

1. Než vyrazíme na cestu

Stejně jako vidící i zrakově postižení mnohdy zvažují, zda cestovat, jak se říká, na vlastní pěst, či zda využít služby některé cestovní kanceláře či jiné organizace zprostředkovávající zájezdy a cesty do zahraničí i tuzemska. Studenti se zrakovým postižením mohou vybírat z pestré palety zahraničních studijních pobytů či dalších projektů zaměřených na setkávání mládeže či dobrovolnickou službu.

Nevidomí a slabozrací cestují buď zcela samostatně, nebo v doprovodu vidícího průvodce. Samostatné cestování mívá tu výhodu, že je člověk zcela nezávislý, což ovšem u zrakově postižených neplatí, protože i při sebelepší přípravě a používání nejrůznějších technických vymožeností prostě čas od času musíme požádat o pomoc vidící kolemjdoucí, spolucestující či další lidi, s nimiž se na svých cestách setkáváme. Proto je praktičtější cestovat spíše s průvodcem.

Koho ale vybrat? Rodinného příslušníka, kamaráda, spolužáka, a když nikoho takového nemáme, můžeme oslovit některou z organizací poskytujících služby osobám se zrakovým postižením, která se pokusí zajistit nám dobrovolníka pro konkrétní cestu.

Myslím si, že čím náročnější podmínky nás na cestách čekají, tím víc bychom se měli znát se svým průvodcem; vědět, co od sebe můžeme očekávat, jak reagujeme v krizových situacích. Navíc se známým člověkem budeme dobře sehraní i při doprovázení a také nám pomůže v intimních situacích (vyhledání toalety a její obhlédnutí, což zejm. v některých zemích velmi doporučuji).

Doprovod vidící osoby je vhodný při cestování na vlastní pěst, obzvláště pak chystáme-li se do některých exotických destinací (Asie, Afrika).

Cestujeme-li s některou z institucí, můžeme se domluvit s organizátory na některých opatřeních, která nám, zrakově postiženým, na cestě pomohou; někdo z personálu hotelu nás např. může provést po budově a ukázat nám, kde se co nachází.

Některé organizace poskytující služby osobám se zrakovým nebo jiným zdravotním postižením se zaměřují také na cestování postižených – výlety, rekondiční pobyty, vzdělávací pobyty. Výhodou těchto pobytů je, že jsou organizovány tak, aby vyhověly specifickým potřebám zrakově postižených. Organizátoři zajistí vlastní průvodce. Jsou-li součástí zájezdu exkurze či návštěvy výstav a muzeí, je domluvena speciální prohlídka, při níž si zrakově postižení mohou vystavené exponáty osahat. Je-li součástí sport, mají handicapovaní k dispozici speciální vybavení – dvojkola, ozvučené míče, zvuková střelba. Nevýhodou těchto pobytů je, že zrakově (zdravotně) postižení jsou separováni od lidí bez postižení. Dobrým kompromisem mohou být integrační pobyty, kde se potkávají lidé s handicapem s lidmi bez postižení.

Příkladem organizace zprostředkovávající pobyty pro zdravotně postižené je občanské sdružení Užitečný život (http://www.uzitecny-zivot.cz). Kromě tuzemských zájezdů po nejrůznějších městech pořádají také pobyt na jachtě či vandr po některých zajímavých zahraničních lokalitách. Navíc skupinu tvoří jak lidé s postižením, tak i bez něj. Kdysi jsem s Užitečným životem absolvovala vandr po polských Mazurských jezerech. Skupinu tvořilo asi deset účastníků, někteří bez postižení, někteří s tělesným či jiným handicapem.

V rámci Evropské unie jsou realizovány nejrůznější projekty umožňující mladým lidem cestování do evropských zemí. Výhodou těchto projektů je, že velká část nákladů je hrazena z fondů EU, tudíž jsou dostupné téměř pro každého. Součástí projektů mohou být např. výměny mládeže, integrační aktivity, či dobrovolnická služba v některé z evropských zemí.

Za zmínku určitě stojí projekt Evropská dobrovolná služba, který je zaměřen na mladé lidi ve věku 18 – 30 let, kteří chtějí vyjet pracovat jako dobrovolníci do některé země EU na dobu 2 – 12 měsíců. Oblastí, v nichž mohou dobrovolníci působit, je celá řada: kultura, sociální služby, ochrana přírody, práce s dětmi, vzdělávání… Dobrovolníci se mohou účastnit projektu buď jako jednotlivci, nebo ve skupině až třiceti účastníků. Projekt je navíc otevřen pro mladé se zdravotním postižením a je pro ně velkou příležitostí k vyzkoušení vlastních schopností a dovedností v praxi. Jazyková znalost je vítána, není však podmínkou vysoká úroveň. Stačí se umět domluvit, součástí projektu může být i jazyková průprava. Více informací o projektu nalezne případný zájemce zde:na tomto odkazu.

Já sama jsem si prostřednictvím tohoto projektu v roce 2006 splnila jeden ze svých cestovatelských snů – jako dobrovolník jsem navštívila Island, kde jsem strávila téměř dva měsíce. Nejprve jsem se podílela na organizaci mezinárodní výměny mládeže se zrakovým postižením. Poté jsem měla možnost pracovat dva týdny na islandské farmě, kde jsem se naučila dojit krávy a občas jsem se svezla i na islandských koních.

Taktéž zahraniční studijní pobyty jsou často otevřené pro handicapované studenty. Při většině vysokých škol a univerzit u nás i v zahraničí vznikla centra, poskytující služby zdravotně postiženým studentům – od osobní asistence až po digitalizaci studijních materiálů či jejich převod do Braillova písma. Opět je však vhodné předem domluvit podmínky studijního pobytu s ohledem na potřeby zdravotně postiženého studenta a možnosti konkrétní školy.

2. Čím budeme cestovat?

Na kole? Pěšky? Autem, lodí, vlakem, letadlem… Možností je mnoho a snad s výjimkou automobilu a kola může cestovat zrakově postižený zcela samostatně jakýmkoliv způsobem.

Velká část zrakově postižených vlastní průkaz ZTP či ZTP/P, díky němuž mají nárok na slevu v dopravě pro tuzemské autobusové a vlakové spoje. MHD v ČR je pro držitele průkazů ZTP zcela zdarma a držitelé průkazů ZTP/P mohou vzít sebou ještě průvodce, který pojede taktéž zadarmo.

V zahraničí není automaticky nárok na slevu u dopravce, někteří ji však přesto poskytují. Průkaz ZTP doposud není mezinárodně platným dokladem a je tedy na dobré vůli dopravců, zda zrakově postiženému slevu poskytnou či nikoliv. Z praxe mám ale vyzkoušeno, že mnohem účinnějším nástrojem pro uplatnění slevy je v zahraničí bílá hůl. Když jsem se dotazovala v Londýně, kde si mohu koupit lístek do metra, nejen že mě dozorce poslal zdarma, ještě mi navíc otevřel speciální turniket pro zdravotně postižené. Stejně tak tomu bylo na Islandu. Otázkou zůstává, jak by bílá hůl obstála před revizorem.

Některé zrakově postižené doprovází na cestách vodicí pes. V prostředcích městské hromadné dopravy jsou mu vyhrazena speciální místa, která je vhodné využít, neboť jsou obvykle umístěna tak, aby pes nepřekážel ostatním spolucestujícím.

Pes je přepravován zdarma – jako průvodce nevidomého. Obvykle je však podmínkou, že musí být náležitě označen a majitel se v případě potřeby kromě průkazu ZTP/P prokáže také služebním průkazem psa. Vodicí pes může být přepravován i leteckou dopravou, kde nemusí – na rozdíl od ostatních čtyřnožců – cestovat v zavazadlovém prostoru v uzavřené schránce, ale klidně se může rozvalit na palubě letadla. Kdo by taky chtěl dát vodicího psa do zavazadlového prostoru, tam by asi zrakově postiženému moc platný nebyl.

Ačkoliv řada vodicích psů nenosí při přepravě dopravními prostředky náhubek, není tento fakt nikde legislativně zakotven, proto řidič autobusu, tramvaje či jiného dopravního prostředku může požadovat, aby měl pes košík a pokud se tak nestane, může zrakově postiženého vykázat z vozu.

Často je pro nás náročná orientace na vlakových či autobusových nádražích nebo dokonce na letištích. Na vlakových nádražích nám velmi pomáhají akustické majáky, které jsou na mnoha z nich již instalovány a které sdělí zrakově postiženému alespoň základní informace, které mu pomohou při orientaci. Akustický maják spouští zrakově postižený pomocí tzv. vysílačky, kterou má buď zabudovanou přímo v bílé holi, nebo jako samostatné zařízení. Informace o odjezdech vlaků jsou obvykle hlášeny, je však lepší poprosit některého z kolemjdoucích o jejich zkontrolování na tabulích s odjezdy.

Trochu horší je orientace na autobusových nádražích, která nebývají ozvučena. Nevidomý se pak často motá mezi nástupišti a marně hledá ten správný perón. Opět často pomohou náhodní kolemjdoucí. Pro nás z toho vyplývá jediné: mít dostatečnou časovou rezervu a počítat s případným blouděním na nádraží.

Cestuje-li zrakově postižený letecky a je-li nucen přestupovat, lze domluvit doprovod na přestupním letišti. Tuto službu je však nutné dojednat předem. Zrakově postiženého se ujme někdo z personálu u letadla a provede jej všemi částmi odbavovacího procesu až k následujícímu spoji. Stejně tak může být zrakově postiženému zajištěn doprovod během odletu a při příletu.

Při cestách pěšky a na kole je nejlepším pomocníkem vidící průvodce. Nevidomí jezdí na tandemových kolech – vpředu je vidící průvodce, vzadu nevidomý spolujezdec. Vidící řídí, oba šlapou. Jízda na tandemu je velmi příjemnou volnočasovou aktivitou a navíc se dá projet a poznat spousta zajímavých míst. Oproti běžnému kolu (singlu) je tandem výrazně rychlejší při jízdě z kopce a výrazně pomalejší při jízdě do kopce. Tandemová cyklistika přináší vidícím i nevidomým mnoho pěkných společných zážitků a přispívá tak k propojování nevidomých a vidících. Kdysi jsem takto projela s manželem a partou kamarádů Itálii a dodnes na velkou cestu rádi vzpomínáme.

Nevidomí a slabozrací, kteří se rozhodnou cestovat samostatně nebo nemají jinou možnost, mohou využívat služby Navigačního centra Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Pracovníci jim pomohou se sestavením itineráře trasy nebo vyhledají nejvhodnější spojení. Zrakově postižení si také mohou zapůjčit zařízení, díky němuž jsou zaměstnanci navigačního centra schopni určit polohu nevidomého a v případě potřeby mu tak lépe pomoci nebo jej upozornit např. při jízdě vlakem, že se blíží cílová stanice.

3. Co s sebou

Abych si nemusela klást před každou cestou tuto otázku, vytvořila jsem si v průběhu času mnohé seznamy věcí na cesty, které pravidelně doplňuji podle aktuální situace. Mám ve svém počítači seznamy na hory, pod stan, na vandr, do zahraničí, na návštěvu i na jednodenní výlet. Se dvěma malými dětmi, psem a někdy i kocourem je docela možné, že bych na něco důležitého mohla zapomenout, a tak mi seznamy pomáhají, aby cesty proběhly poklidu a pokud možno beze stresu.

Kromě běžných věcí, které si na cesty vozí všichni (peníze, doklady, oblečení…) v mém batohu rozhodně nesmí chybět bílá hůl, a to ani tehdy, cestuji-li s vidícím doprovodem – obvykle manželem. Přeci jen se občas dostaneme do situace, že se musíme na okamžik rozdělit, a tu se pro mne bílá hůl stává velkým pomocníkem.

Mým nezbytným pomocníkem nejen na cestách je také prismatický monokulár, který mi do jisté míry rozšiřuje zrakové funkce. Mohu díky němu číst a mohu se rozhlédnout po okolí. Přečtu si popisné číslo na budově, podívám se, kde je uzenářství nebo „najdu“ rozběhnuvši se děti na hřišti. A když k monokuláru přidám předsádku, mohu jej používat i pro práci do blízka, takže si při dlouhé cestě vlakem klidně můžu přečíst nějakou pěknou knihu.

V poslední době se nám velmi osvědčily vysílačky, které používáme nejen jako chůvičku pro naše dvě malé děti, ale i jako komunikační prostředek. Nejvíce se nám osvědčují v kempech, kde jsem schopna se samostatně pohybovat, ale už nedokážu najít svého průvodce ve chvíli, kdy ho potřebuji, protože mi chybí dovednost „kouknu a vidím“. A tak místo abych koukla, zavolám si svého průvodce vysílačkou a zjistím snadno, kde se zrovna nachází.

Pokud se chystáme do lesů, nesmím zapomenout trekingové hole. Na rozdíl od většiny výletníků nevyhledávám hole s co nejlepším odpružením, ale právě naopak – hole stabilní, které mi nebudou odskakovat. Nepoužívám je totiž primárně jako pomůcku pro odlehčení kloubům a pro zdravější pohyb, nýbrž jako alternativu bílé hole. Nejprve mi hůlky pomohou při prozkoumání terénu, a následně se o ně mohu opřít. Zároveň mi pomohou při držení rovnováhy. Díky hůlkám mohu slézat téměř samostatně i poměrně náročné terény – skalnaté povrchy typu Prachovské skály, bahnité terény i cesty plné kořenů. Před pár lety mi hůlky velmi pomohly, když jsme zdolávali s manželem Himaláje.

Mým nejnovějším objevem je „elektronická orientační pomůcka pro nevidomé“ (řečeno slovy legislativy) – v praxi se nejedná o nic jiného než o iPad. Někdy jsem ohromena, co všechno dokáže tato elektronická placička. A to vůbec nemluvím o žádných hrách či jiných aplikacích pro zábavu. Umí skutečně téměř zázraky.

Pomocí aplikace Blindsquere se rozhlédnu po okolí a hned vím, co se v mé bezprostřední blízkosti nachází – obchody, služby, zastávky MHD, či jiná důležitá místa. Aplikace navíc umí odeslat souřadnice do některé z navigačních aplikací (Mapy, Navigon), a ta mě pak dovede k cíli. Program Blindsquere mě pak nasměruje přesně ke vchodovým dveřím. Navíc mi cestou říká, kde se právě nacházím a co je kolem za zajímavá místa. Kromě navigačních aplikací mám k dispozici také kompletní jízdní řády pro městskou hromadnou dopravu, vlaky i autobusové spoje.

A když se přeci jen dostanu do situace, ve které si nevím rady, pomůže mi internet, který mám taktéž při sobě. A tak ačkoliv nejsem milovníkem technických vymožeností a místo trávení času vysedáváním u počítače si jdu raději zaběhat, musím říct, že tato pomůcka mi významně šetří čas i energii. Navíc při cestování s malými dětmi už není prostor pro velké bloudění. Škoda jen, že zatím není k dispozici aplikace, která by dokázala navigovat po turistických trasách.

Poslední vymoženost, kterou na cestách používám a která, myslím, stojí za zmínku, jsou bezdrátová sluchátka, která jsou připojena přes bluetooth. To by nebylo nic mimořádného. Zajímavé na nich je, že nejsou zastrčena do uší, ale zavěšena tak, aby se dotýkala kostí pod uchem. Zvuk je veden kostí. Hlavním přínosem pro zrakově postiženého je, že nemá „zalepené“ uši a tudíž slyší, co se děje kolem něj, zároveň ale dobře uslyší, co mu říká navigační zařízení, příp. jiné informace, které mu jdou do sluchátek.

Jak vidíte, i pro nevidomé a slabozraké může být cestování díky různým „vychytávkám“ příjemným koníčkem. A mají-li k tomu průvodce, na kterého se mohou spolehnout, určitě zažijí mnoho zajímavého. A tak neseďme doma a vydejme se na cesty tuzemské i zahraniční.

Pro Okamžik Katka Kavalírová
V Berouně, 29. 5. 2014