V úžasu

Usedla na zem. Spíš na ni upadla. Celou plochou zad a s ohromnou úlevou. Měkce se při tom zabořila do baťohu, jehož váha nyní spočívala na zemi. Rozhodila ruce do stran a prsty se jemně dotýkala kamínků a stébel trávy. Vnímala prostupování lahodné únavy každým svalem, ale nepoddávala se jí dlouho. Po chvilce vydechnutí se posadila a začala s prohlídkou bezprostředního okolí. Nejdřív se do něj zaposlouchala. Pozdravila se se skalní stěnou, kterou měla po pravé ruce. Po levici kdesi níž bublal potok a do jeho synkop plynule vstupovala nestejně vzdálená sóla hlasů několika ptáků. Našla si hrst oblázků, šišek a větviček a pokračovala v rozhlížení: postupně sesbírané předměty odhazovala všemi směry a ony jí ozvěnou podávaly zprávy o tom, co je kolem. Jak prudce klesá svah na levé straně a v kterých místech se tam husté křoví střídá se suťovisky. Objevila několik vzdálenějších stromů a snažila se jeden z nich zasáhnout. Tak také zjistila, že blízko nad zemí na něm uvázl chomáč seschlých větví. Vánek ji příjemně zchlazoval a přinášel vůni borovicového jehličí a vody přepadající přes nějaký nízký, nejspíš kamenný slap. Přestože se pod baťohem dost zpotila, cítila se čistě a svěže. Věděla, že tato cesta je cesta dobrá.

Kdyby si dokázala vybavit všechno, co už jednou, kdysi dávno věděla! Kdyby v krajině kolem sebe, v jejích jednotlivých místech a projevech dokázala číst, kdyby dokázala slyšet všechno sdělované, nepotřebovala by hledat žádný jiný zdroj moudrosti. Stačí vzpomenout si...

Stojí u stromu a zlehka ho hladí po drsném kmeni. Vycvičený hmat vnímá každičký výstupek i spáru kůry. Do doteků vkládá obdiv, který ke stromu pociťuje. A také přání pochopit ho. Dokázat si představit strom v jeho jedinečné kráse bylo vždycky poměrně těžké. Stromům se nic nepodobá a jejich rozmanitost je takřka nekonečná. Ve svých raných vzpomínkách má uložené obrázky stromů, zkratky nacházené v knížkách pro děti - ještě když trochu viděla. Na skutečný strom ale nikdy nedohlédla a fotografie byly pro ni příliš spletité a nevýrazné.

Jednou se však naskytla nečekaná příležitost potkat se s realitou stromů - a v „jejím měřítku". Bylo to během jednoho putování v přírodní rezervaci na východním pobřeží USA, kde se toulala s vidícím kamarádem. Ten o její náklonnosti ke stromům dobře věděl. Zrovna tak věděl o její marné touze si je prohlížet v jejich celistvosti, studovat jejich tvary a členění. A když je cesta náhodně zavedla do volně přístupné zahrady plné nejrůznějších bonsají, okamžitě ji k nim vedl. Radovala se nahlas i potichu, hlavně kdesi uvnitř, že si konečně může své dlouholeté představy porovnat se skutečností. A ta je snad i předčila. Kolik bizarních tvarů korun, všelijaké útvary vznikající z jednotlivých větví a větviček, různě se klikatící a členící se kmínky. Najednou se jí všechny detaily po léta sbírané poskládaly do složitého, úchvatného obrazce. Jednotlivé listy rozmanitých tvarů s pravidelnými i jakoby neuspořádanými kresbami žilek, části kmenů, na které dřív při mnoha příležitostech dosáhla a jichž se vždycky dychtivě dotýkala, fotografické výseky větvoví, jež si do sebe ukládala z častých svých šplhacích výprav po kmenech a větvích stromů. Nadšeně znovu a znovu prostudovávala jednotlivé droboučké a přesné stromové kopie. Kéž by se sem ještě někdy mohla vrátit! Určitě by si všimla něčeho nového, co jí teď, v prvním opojení objevováním, uniká. Vzpomínka proběhla hlavou jako poselství. Centimetr po centimetru si rukama prohlíží povrch kmene. Z oněch mnoha drobných dojmů jí v představě vyvstává obraz celého stromu v jeho velikosti. Cítí, jak ji zve do sebe, jak nabízí své kořeny pro její pevnější zakotvení a horní větve koruny pro odpoutání, rozlet a uvolnění ve větru. Hlavou pádí vzpomínky na jiná místa a jiné stromy, třeba na jihoafrické, jejichž architekturu si ze svých dotyků a slovního dokreslení vidících přátel marně snažila představit. Vzpomíná si na vlastní ruce putující po těch prazvláštních kmenech, které se vlnily jak tvary ušlechtilých soch. Kdysi prohmatávala zdánlivě měkkou, splývavou látkou šatů Moorových soch, pod níž překvapivě objevovala pevné tvary lidského těla. Tehdy ji ohromila schopnost kamene dodat tak rozporuplný a skutečný vjem. Spíš než kámen to však bylo mistrovství lidských rukou, které ho zpracovaly. Kaučukovníky v jedné zahradě Kapského města si přes sebe přehodily podobné splývavé hábity a ona v jejich členitých korunách objevovala celé nové světy. Silným refrénem k ní promlouvá i moře.

Objev oceánu

K moři vždy pociťovala úctu spojenou s určitým ostychem, téměř bázní. Jako obyvatelka vnitrozemí s ním přicházela do kontaktu jen zřídka, a tak jí připadalo neznámé, nesrozumitelné. Stejně tak ovšem přitahovalo jako magnet plný podivných tajemství. Kdykoliv se k němu na pár dní či týdnů dostala, z tohoto vábení ji mrazilo. Jeho mohutnost, neuchopitelnost, pradávnost. Stále přítomný hlas zneklidňoval a mnohdy děsil - a také izoloval od okolí: když se moře byť jen trochu rozbouřilo, okamžitě ji zahlcující dunění obíralo o jasný sluch, její spojení se světem. Ten hlas ale lákal, volal blíž.

Za horkých dnů, kdy se příliš nevzpínalo, se do něj blaženě nořila a dovolovala tělu plně se podřídit rytmu mořského tepu a přijmout ho za vlastní. Vlny si s ní pohrávaly a ona se oddávala očistnému procesu, jenž z ní postupně odnášel nánosy městského života. Byla to ale spíš jen dětská radost, která nemá příčin ani omezení.

O něco blíž k pochopení moře se dostala při jedné cestě do Španělska. Kamarád během téměř měsíčního pobytu na pobřeží, po letní sezóně už opuštěném turisty, malinko onemocněl; nemohl se proto podílet na výpravách do vody. S končícím létem se moře v některých dnech projevovalo neklidně a vysokými vlnami. Přesto si nechtěla nechat ujít možnost přímého kontaktu s ním, a tak se s kamarádem domluvili na systému „navigace". V okamžiku jeho zvolání „Teď!" co nejrychleji proběhla příbřežní oblastí, ve které se zpěněné hřebeny vln lámou a nezkušeného plavce strhnou a vláčí s sebou zpátky od pobřeží, a potom přišla ke slovu píšťalka: jedno krátké písknutí znamenalo doprava, dvě doleva, jedno dlouhé sdělovalo, že všechno je v pořádku, krátké a dlouhé varovalo před blížící se mimořádně vysokou vlnou. Součástí domluvy bylo i znamení, jímž její vytažená ruka signalizovala, že si přeje vrátit se již na břeh. Pokud se všechno dařilo, mohla se opět uvolněně poddat lehkosti plavání a houpání. A zase se dostavovaly různé pocity: trochu provokující vzrušení z nebezpečí, volnost, snad i mrazení strachu, co kdyby se píšťalka už neozvala... V tom místě se moře sice zvedalo a klesalo ve velkém rozmachu, ale vlny ve svých vzletech a opětovných pádech si její tělo podávaly něžně a laskavě. I tak však nebylo možné ponechat náhodě udržování směru a orientace obecně. Zákeřný úsek vracejících se vln, který ji odděloval od bezpečí břehu, svým rachotem vylučoval každou možnost slyšet navigační volání kamaráda. V těch chvílích si taky hodně všímala dotyku slunce na tváři; přinášelo další informace o stálosti a změnách směru jejího pohybu. Jak za ten neviděný žhavý kotouč nad svou hlavou byla v těch okamžicích vděčná. Svět se jí zredukoval na nekonečnou pulzující vodní pláň, drobný teplý bod někde na obličeji a občasné vzdálené hvízdání píšťalky. Připadala si ztracená a nepatrná, a přitom tolik propojená a šťastná. Po návratech na pevnou zem se celá chvěla a cítila se velice vyčerpaná. Víc, než fyzickou námahou, přestálým napětím a rozrušením z přímého zakoušení potenciálně velmi nebezpečné situace.

V těch dobách však moře dál vnímala jako „cizince" - zajímavého a přitažlivého, přece ale zatím vzdáleného a nepředvídatelného. Obrat se dostavil v Africe. Cesty dlouhodobě cílené i směrované náhodou tomu chtěly, že se s kamarádem dostala na delší čas do Jihoafrické republiky. Svými životy rychle vklouzli mezi lidi jednoho malého společenství, kde se žilo hodně jednoduše a v přímém kontaktu s přírodou. Osada ležela poblíž pobřeží Indického oceánu, a tak se na pláž dalo zajít denně. Využívala toho, kdykoli jen mohla. Už během prvních dní trávených na rozlehlých, jen málo zalidněných plážích radostně pobíhala sem a tam - a najednou postřehla, že rozhraní vysušeného, sypkého písku a plochy, kterou zaplavují příbojové vlny, dokáže pod nohama vnímat tak jasně, že se po něm dá za udržování přímého směru běhat i poslepu.

Toto zjištění představovalo obrovský objev. Běhání pro ni totiž znamenalo velice mnoho. Potřebovala je několikrát do týdne a vnímala je jako svůj životní projev. Uvolnění a radost, které plynulý, vytrvalostní běh přinášel, jí nic jiného nemohlo zajistit. Běh zpomaloval a usměrňoval myšlenky, takže k ní přicházely zajímavé nápady a hlubší náhledy. Při dlouhém běhu se také často cítila v těsnějším propojení se svým okolím i se sebou samou. Jenže aby mohla takto běhat, potřebovala vždy k sobě průvodce, člověka, který běží vedle ní a provází ji zvukem svých kroků a dohodnutými signály. Už dávno přestala snít o tom, že se do běhu ponoří úplně sama, bez přítomnosti druhého. Myslela si, že takové úvahy do její reality nepatří. Naučila se vidět v nutnosti být provázena druhým příjemné setkávání a sdílení něčeho cenného... A najednou se objevila šance, že by se snad přece jen mohla rozběhnout a bezpečně běžet sama!

Zkusili to. Kamarád nejdříve prohlédl pláž, aby ji mohl prohlásit za dokonale bezpečnou. Tomu nahrával značný rozdíl mezi výškou hladiny při přílivu a odlivu - zajišťovalo to nezastavěnost pobřeží. Od místních lidí se naučili počítat s nejnižším odlivem - a pak už jen zbývalo jít to vyzkoušet. Dohodli se na čase po setmění, kdy v řídce obydleném kraji byla téměř jistota, že osamělý běžec nenarazí na živou lidskou duši. Vzala si na ruku mluvící sportovní hodinky a kamarád své s displejem. Domluva byla jasná: dvacet minut běhu tam, otočka a pak zpátky.

S bušícím srdcem se vydala do neznáma. Chodidla přes botasky bez námahy sledovala udusaný povrch asi dvoumetrového pásu vlhkého písku mezi širokánskou písečnou plochou pláže a věčně ubíhajícími vlnami. Uši jí zaplavoval neutichající mořský hukot, ve vlasech cítila vítr. Věděla, že kroky cizího člověka by ani zblízka zaslechnout nemohla, ale zklidňovala se pomyšlením, že běžící neosvětlená postava v temnotě by domorodce spíše poděsila a přiměla k útěku. Přesto vnímala u žaludku nepříjemné svírání. Pokusila se proto přesunout pozornost k dechu, což ostatně dělala při běhu vždy, když v těle cítila napětí. Poprvé ve svém životě běžela zcela sama! Bylo to nové a zvláštní. Zjistila například, že v daném okamžiku je bez přítomnosti spoluběžce mnohem silnější. Pravda, silnější bylo i počáteční stísnění a mírné mrazení po těle, ale silnější byla i postupně se dostavující úleva a radost z volnosti. Poprvé zakoušela, jaké to je o tyto chvíle se nedělit a tak je nerozmělňovat. Snad v tom byl i kus sobectví, ale bylo to tak vzácné a nepředvídané... Po určených dvaceti minutách se na místě obrátila a klusala zpátky. Kamarád ji na dohodnutém místě zastavil.

Pak začaly pravidelné výpravy podél moře, její soukromý, osobní prožitek běhu. A byl to právě oceán, respekt vzbuzující a dříve tak nepochopitelný živel, který ji vzácně obdaroval: poznala, že mu může porozumět, že ten, kdo - stejně jako ona - nachází v běhu nejvyšší formu meditace a kdo si dlouho myslel, že dělit se o ni s druhým je jediná možnost, jak ji zažívat, objevil svou šanci. Kromě zesílení všech již známých i nových pocitů zakoušela ještě něco dalšího. Mohla poprvé potkat a pozdravit současně všechny čtyři živly - z jedné strany nekonečnou hučící vodní plochu, jejíž věčné převalování vnímala téměř fyzicky; v uších a ve vlasech vítr, který ji společně s vodním duněním spolehlivě odděloval od všeho ostatního; pod nohama pevná zem jako připomínka toho, kde je a z jakého důvodu; a nakonec ještě široká noční obloha nad hlavou, kterou ve svém zbystřeném vnímání vnímala jako spojnici s teplými paprsky slunce. S přibývajícím obeznámením se s místními poměry a poznáváním místních zvyklostí se začala na pobřeží vydávat za během i přes den, neboť se ukázalo, že je to opravdu liduprázdná končina. A tak se k ní čtvrtý živel hlásil i ve své ryzí podobě, kdy ho s plnou jeho intenzitou vnímala na těle i ve tváři. V takových bezčasých chvílích měla pocit, že vstoupila do kruhu čtyř živelných sil a že kromě nich už neexistuje nic dalšího. Vnímala blízkost neporušené podstaty a prostupoval ji nesmírný vděk za toto přizvání. Z takových setkávání si v sobě zpátky přinášela kromě radosti také pocit pokory nad vlastní nepatrností - a velký vnitřní klid. Přemýšlela, jak je to s mořem... A říkala si, jaké odlišné projevy může mít jedna podstata a do jaké harmonie je dokáže propojovat, přestože jejich vnitřní dynamika a tep jsou tak odlišné.

Už navždy zůstává v úžasu vděčná za poznání vodního živlu, za to jak ji přijal a co všechno jí za krátkou dobu dal. Děkuje také ostatním živlům, které jí dovolily vstoupit a včlenit se mezi ně v dříve nepoznané blízkosti. Již napořád se oceán řadí mezi její přátele, bytosti, kterých si váží pro jejich krásu a moudrost. Běh ji dovedl k novým objevům, které jí neumožňují zastavit se a zůstat tím, kým byla dříve.

Pavla Francová
Ukázka z knihy „Nevídáno“, vydal Okamžik, 2002