I nevidomí Tibeťané mohou číst a psát

„Když jsem v létě 1997 cestovala po Tibetu a zjišťovala, jaké možnosti studia mají slepí a zrakově postižení v Tibetu, s hrůzou jsem zjistila, že žádné. V Tibetu pro ně neexistovala jediná škola, jediný projekt, který by jim pomáhal. Představitelé státních orgánů mi tvrdili, že plánují projekt pomoci zrakově postiženým lidem v Tibetu po roce 2007. A tak jsem se do toho pustila sama,“ říká 29letá Sabriye Tenberken z Německa, sama od narození slepá.

Sabriye studovala na Institutu asijských studií na univerzitě v Bonnu moderní i klasickou tibetštinu v kombinaci se sociologií a filosofií. Byla první slepou studentkou tibetštiny, a tak nemohla při náročném studiu využít zkušenosti jiných slepých. Pro svoji vlastní potřebu studia si vytvořila tibetské slepecké písmo založené na brailově principu podobně jako přepis latinky pro nevidomé v Evropě. Po několika pokusech se jí nakonec podařilo vytvořit funkční a dostatečně jednoduchý systém kompletního přepisu slabičné tibetštiny včetně nadepsaných i podepsaných písmen. Písmo posoudil významný tibetský učenec Lodän Šerab Dagjab rinpočhe. Sabriye poskytla na jeho doporučení své písmo Tibeťanům jako písmo oficiální, protože do té doby Tibeťané žádné písmo pro nevidomé neměli.

„Nevidomé děti v Tibetu nemají možnost vzdělání, žijí na okraji společnosti s velmi malou možností integrace. Podle oficiální statistiky je v Tibetské autonomní oblasti více než 10 000 nevidomých z 2,5 milionů obyvatel. Podle našich odhadů je jich však podstatně více, mezi 15 000 až 40 000.“ říká Sabriye. A dodává, že v porovnání s jinými zeměmi je poměr zrakově postižených ke zdravým v Tibetu velmi vysoký. Příčiny pro poruchy zraku jsou v Tibetu jak klimatické, tak hygienické: prach, vítr, vysoká úroveň ultrafialového záření, saze v domech v důsledku spalování nekvalitního paliva a jačího trusu, nedostatek vitamínu A v dětství a také nedostatečná lékařská péče. Velmi rozšířený je šedý zákal. Červený kříž a některé soukromé organizace provádějí operace očí a učí je provádět místní lékaře. „Je ale mnoho nevidomých, kterým se touto cestou pomoci nedá, a pro ně je určen Projekt pro nevidomé v Tibetu (Project for the Blind, Tibet),“ dodává Sabriye.

Sabriye spolu s Holanďanem Paulem Kronenbergem nejdříve založili ve Lhase školu pro nevidomé děti, na kterou získali prostory od místní školy. První peníze získala Sabriye od německé vlády, která jí zaplatila šestiměsíční pobyt v Tibetu. Dnes je projekt plně financován z grantů a darů, které shromažďují podpůrné skupiny v Německu, Holandsku a USA. „Ve škole jsme začínali s pěti dětmi, dnes jich máme 16 ve věku od 6 do 15 let, dále tu máme dva tibetské učitele, paní v kuchyni a také manažera – mladého kluka, který oslepl po autonehodě a je teď naší pravou rukou. Dětem poskytujeme sice skromnou, ale dostatečnou internátní výchovu se čtyřmi předměty: tibetštinou, čínštinou, angličtinou a matematikou,“ říká Paul. A dodává, že dnes mají děti rozděleny na dvě třídy, na pokročilé a začátečníky. Každé z nich má za sebou těžký život a pobyt ve škole je pro ně ve společnosti stejně postižených radostí a velkou motivací ukázat, že něco umí. Nedá mi to a ptám se desetiletého Tašiho z třídy pokročilých na hodině čínštiny, který předmět má nejraději. „Všechny. A taky mám rád všechny zde ve škole,“ odpovídá rozvážně jednoduchou angličtinou. Norbu, asi sedmi nebo osmiletý neposedný kluk ze začátečníků mi rezolutně odpoví, že tibetštinu. Taši byl v rodné vesnici pastevcem koz a ovcí a v době, kdy ostatní děti chodili do školy, on trávil dny na pastvinách u vesnice. Tam ho našli Sabriye s Paulem a přivedli ho do školy. „Taši je náš nejchytřejší student, největší talent,“ tvrdí všichni.

Dnes je škola jediným místem na světě, kde vznikají knihy a učebnice v tibetském slepeckém písmu. Eberhart Hahn, slepý německý matematik, vytvořil pro projekt speciální počítačový program, který převádí tibetský text zapsaný ve Willieho přepisu do tibetského braillova písma. Takto vytvořený text se potom tiskne na braillově tiskárně přímo připojené k osobnímu počítači. Problémem zatím zůstává knihovna a archiv těchto textů, pro které je nutno vytvořit místo s minimální prašností, vlhkostí a stabilní teplotou tak, aby texty denně používané dětmi vydržely déle než několik měsíců. V nejbližší době by mělo kolem školy vzniknout Výcvikové středisko pro nevidomé se čtyřmi programy. První je založen na zkvalitňování a rozšiřování školy pro nevidomé a slabozraké tibetské děti, druhý je již zmíněný program tvorby a uchovávaní knih a učebnic v tibetském braillově písmu. Třetí, tzv. integrační program, bude zaměřen na integraci dětí i dospělých s vadami zraku do společnosti. Děti po ukončení školy budou postupně začleňovány do tibetské společnosti buď v místě bydliště nebo ve Lhase pod dohledem odborných pracovníků, kteří budou přímo v terénu zaznamenávat jejich pokroky v integraci, radit jim a zajišťovat nutné pomůcky a vybavení jako např. psací stroje, knihy, časopisy apod. Do tohoto programu spadá i příprava učitelů a sociálních pracovníků v terénu. Tito pracovníci budou znát tibetské a čínské braillovo písmo a budou umět poradit, jak se orientovat v terénu nebo jak získat dovednosti nutné pro denní život.

Čtvrtý program bude zaměřen na vyučení se profesi, která je pro nevidomé vhodná. „Práce ve zdravotnictví, v zemědělství, některá řemesla nebo práce na úřadech, zejména s počítačem...“ říká Sabriye a Paul doplňuje: „Již teď nás oslovují jak z nemocnic, tak z ordinací praktických lékařů, že by uvítali pomocníky se znalostí tradičních tibetských a čínských masáží, pulsové diagnostiky nebo akupresury. Z řemesel jsou vhodné např. pletení, tkaní, hrnčířství nebo tesařina. Pouze potřebujeme vychovat dostatek zkušených instruktorů. U Lhasy bychom chtěli vybudovat malou farmu, kde bychom učili nevidomé z vesnic pěstovat ječmen nebo zeleninu. A také se věnovat zvířatům, zpracovávat mléko a jogurt a vyrábět sýry. Na ty nás přivedli turisté, kterým zde sýry chybí. Těch několik málo dovážených z Nepálu je velmi drahých.“ A oba mi se zápalem vypráví svou ideu alespoň částečného samofinancování centra. „Naše škola leží v centru Lhasy pouze několik minut chůze od Džókhangu, a tak bychom zde chtěli vybudovat malé masážní centrum s restaurací, která by byla zásobována naší farmou u Lhasy a v níž by se prodávaly naše výrobky.“

Na závěr mé několikahodinové návštěvy školy jsem se zeptal na to, co mě zajímalo nejvíc. Jak se na vaši činnost dívají obyčejní Tibeťané, kteří nemají se zrakem problémy. „Prolamování bariér a předsudků mezi zdravými a handicapovanými je i tady těžké a jde to pomalu. Naše první procházka po Barkoru s dětmi, které měly slepecké hole, všechny zaskočila. Dnes si na nás postupně zvykají. Dokonce jsme dostali několik nabídek od Lhasanů, že by se po dobu studia o několik dětí zde ve Lhase starali. Děti by žily v rodinách a do školy by denně docházely. A to je pro nás velké povzbuzení,“ říká Sabriye.

Chcete-li přispět na Projekt pro nevidomé v Tibetu, můžete zaslat peníze s vaším jménem a adresou na bankovní účet do Německa:
Fördekreis, Blinden-Zentrun e.V., Konto-Nr.: 13806195, BLZ: 380 500 00 Sparkasse Bonn, Gemany. Nebo do Holandska: ABN AMRO Amsterdam, Account Nr.: 53.92.38.120 tav. Stichtng „Deol voor Ogen“. Další informace můžete získat na adrese: Förderkreis Blinden – Zentrum Tibet e.V., Im Auel 34, D-53913 Swistall–Morenhoven, Gemany, e-mail: blztib@t-online.de
Finanční podporu na Projekt pro nevidomé v Tibetu můžete zaslat i prostřednictvím Občanského sdružení Lungta

o.s. Lungta
Dlouhá 33
110 00 Praha 1
tel.: 776 219 178
e-mail: lungta@centrum.cz
www.lungta.cz

Autor: Ľubomír Sklenka
Zdroj: Časopis Tibetské listy č. 9 ( 15.10. 2000)
www.tibinfo.cz (TIBINFO)