O cestování

Lidé se mě často ptají, proč vlastně cestuju, co z toho můžu mít, když přece nevidím. Určitě příhodná otázka - proč se například trmácet čtyři týdny po rumunských horách s těžkým batohem na zádech v náročných i nepohodlných podmínkách, když si ani nemohu vychutnat rozhled z horského hřebene do kraje...

Dalo by se odpovědět protiotázkou: Jsou to snad jen vyhlídky odněkud někam, co dává cestování smysl? Odmala cestuju hodně a ráda, a to nejrůznějším způsobem. V posledních asi patnácti letech mě nejvíc těší výpravy, které směřují do přírody, jsou neplánované a plné nečekaných situací. Všechno co potřebuju, si při takovém putování nesu na zádech v batohu. Většinou cestuju se svým partnerem, který je rovněž naladěný na vlnu věčné nejistoty takových výprav. Takto vybaveni materiálně i duchovně jezdíme také do zahraničí, kde - obvykle kvůli ekonomičnosti, ale nejen pro ni - spáváme venku či ve stanu, s občasným "očistným" spočinutím v nějaké levnější ubytovně. Ze stejných důvodů překonáváme větší vzdálenosti stopem, kratší pochodem. Tímto způsobem jsme kromě různých míst v naší zemi poznávali například Anglii, Španělsko, Portugalsko, části USA, Jihoafrickou republiku. Na tyto výpravy se vždy moc těším, a na mém těšení nemůže slepota nic změnit. Ráda jezdím do zemí, kde se alespoň trochu domluvím, neboť setkávání s místními lidmi je pro mne důležitou součástí celého zážitku. Poslouchám a z útržků rozhovorů i náhodných zvuků kolem sebe se o místě mnoho dovídám. K zachytitelným kouskům mozaiky informací patří například náhodné rozhovory s řidiči, kteří nás kousek popovezou, nebo s lidmi, kteří se s námi dají do řeči jen tak a nebo my s nimi. Patří sem samozřejmě řada dalších vjemů: neznámé vůně a pachy, nové chutě místních jídel, dojmy z předmětů či rostlin v přírodě, jež si mohu prohlédnout rukama. A protože jsme na cestě dva a ten druhý všechno vnímá navíc očima, plno svých prožitků mi předává slovy. A tak se nesourodé jednotlivosti, které sbírám za pomoci tu jednoslovného doplnění, jindy barvitého líčení nějakého přírodního útvaru před námi, skládají do svébytného celku, který nepochybně stojí za trochu nepohodlí a námahy.

Na cestách mám ráda onu jednoduchost a skromnost života, který ve změněných podmínkách na krátký čas vedeme. Ve své běžné existenci v městském bytě jsem z praktických důvodů velice uspořádaná. Každá věc má u mě své místo a čas je stroze rozdělený pro jednotlivé činnosti a odpočinek. Podrobná znalost a stálost bezprostředního okolí mi umožňuje v něm fungovat samostatně a účelně. Tento styl mi pomáhá neplýtvat energií na hledání různých zatoulaných drobností a místo toho stihnout vše, co jsem si pro den naplánovala. Při výpravách je tomu jinak. Prostor, nad nímž mám při takovémto typu cestování přehled, začíná a končí batohem. Dobrovolně a s nadšením přistupuji na to, že v neznámém prostředí se budu spoléhat často jen na svého průvodce, že neohraničeným rozletem a neočekávanými událostmi vědomě omezuji svou samostatnost a nezávislost. Je to takový paradox: svoboda v neznámém kraji pro mne a mého spolupoutníka mi částečně odjímá individuální soběstačnost, získávám však na oplátku tolik, že neváhám ani na okamžik.

Na takových výpravách je prospěšné dohodnout se spolu na způsobu soubytí a průvodcovské výpomoci tak, aby kamaráda mé potřeby nevyčerpávaly, ale současně abych měla stálý pocit bezpečí a jistoty. Proto je dobré třeba hledat i obměny "klasického" průvodcovství, kdy se předpisově držím průvodce za pokrčený loket a kráčím půl kroku až krok za ním. Tento způsob, ač mnohokrát prověřený a uznávaný, je po několika hodinách pochodu únavný a zatěžující. S kamarádem jsme proto vymysleli celou škálu variant.

Pavla Francová
Ukázka z knihy „Nevídáno“, Okamžik 2002