Cestování zrakově postižených 4: Cestujeme s malými dětmi

Náš cestovatelský seriál uzavřeme několika radami a nápady pro cestování zrakově postižených s malými dětmi. Více informací k tomuto tématu mohou čtenáři nalézt také v publikaci Nevidomí rodiče a jejich zkušenosti (Kavalírová, K., Liška, V., Vondráčková, J.: Okamžik, 2015). Malými dětmi zde mám na mysli především kojence, batolata a děti předškolního věku. Předpokládám, že děti starší jsou nám, zrakově postiženým rodičům, na cestách spíše ku pomoci, a tudíž již není třeba připravovat dětské itineráře.

Cestování s malými dětmi je jednou z nejnáročnějších „disciplín“ v každodenním životě zrakově postižených rodičů. Ti totiž musí mnohem důsledněji vyžadovat od dítěte kázeň během pobytu venku. Neuposlechnutí může vést k celé řadě nepříjemností: od ztracení dítěte až po úraz. Dítě proto od útlého věku učíme v rušném prostředí (ulice, nádraží, metro), že se nás bude držet za ruku. Další nezbytnou dovedností pro pohyb venku je „ozvat se“ tak, aby zrakově postižený rodič věděl, kde se zrovna dítě nachází. Může mu pak ponechat více volnosti např. na dětském hřišti, v lese či na dalších bezpečných místech.

V případě neuposlechnutí je zcela nezbytná důslednost. To neznamená dítě ztrestat výpraskem, ale např. ukončit návštěvu hřiště a jít domů, pokud se dítě odmítne ozvat či dokonce uteče. U malých dětí je někdy také problém chození za ruku. Sama jsem zažila bezpočet situací, kdy jsem vlekla vzpouzející se batole přes půl města. Dnes jsou z obou dětí (3 a 6 let) báječní průvodci a letos o prázdninách jsme podnikli společně mnohé výlety. Vím, že se na ně mohu spolehnout.

Již v prvním cestovatelském textu jsme uváděli, že pro nevidomé je zcela nezbytné důkladné naplánování cesty, zejména pokud se jedná o cesty na neznámá místa. Při cestování s dětmi to platí dvojnásob. Je třeba brát v úvahu i jejich potřeby: kde bude možné nakrmit kojence? Kde necháme proběhnout batole? Co s předškolákem, abychom zdárně zvládli dlouhou cestu vlakem? Opět je třeba si předem připravit itinerář. V případě cestování s dětmi na neznámé místo je vhodné si nechat sestavit popis trasy. Není nic horšího než bloudění s řvoucím dítětem na zádech, kdy člověk neslyší, co mu říká navigace, ani to, zda náhodou nejde kolem někdo, koho by bylo možné se zeptat na cestu.

Mnohdy je nezbytné něco zařídit či nakoupit a pokud nemáme hlídání, musí děti cestu absolvovat s námi. Při těchto „nudných“ cestách se snažím dětem připravit nějaké zpestření – cestou domů se zastavíme na hřišti, dáme si ve městě zmrzlinu. Děti se pak mají na co těšit a snáze tak překonají drobné nepříjemnosti (dlouhé čekání ve frontě, nutnost držet se za ruku na rušných místech).

Někdy si naplánujeme aktivitu pro děti – výlet do lesa, návštěva koupaliště (to je ovšem velký adrenalinový zážitek i pro rodiče vidící) nebo jen vycházku na hřiště. Je třeba mít na paměti, že jsou-li děti zabrány do hry, nechají se unést a snadno zapomínají na pravidla, která jinak respektují. Proto, než je „vypustíme“ vstříc novým dobrodružstvím, připomeneme pravidla, která máme smluvená (dítě se chodí pravidelně hlásit, na zavolání se ozve nebo se nám přijde ukázat atd.).

Při plánování dopravního spojení obvykle volím nejrychlejší variantu. Pokud jedu na delší cestu, vybírám spoje s kombinací rozmanitých dopravních prostředků, ačkoliv samozřejmě jednodušší je nasednout na jedné zastávce a jet až do cíle přímým spojem. Ovšem hodina v metru s malým dítětem je skutečně za trest – není na co koukat z okna, spousta lidí, málo místa. Raději vystřídáme několik dopravních prostředků, děti se rády svezou tramvají, autobusem a chvilku v metru vítají jako příjemné zpestření cesty.

Při cestování vlakem je vhodné využít vagón pro rodiče s dětmi do deseti let. Ne že by se snad tyto vozy v něčem lišily od ostatních, ale lze v nich očekávat, že zde budou děti – tudíž více hluku a občas možná nějaká menší kalamita. Nevlídné spolucestující pak můžeme zdvořile odkázat na „nerodičovské“ vozy. Navíc, není-li ve vlaku dostatek volných míst k sezení, je taktéž možné požádat nerodiče o uvolnění míst.

Cestuji-li s dětmi, zvažuji otázku, zda vzít s sebou vodicího psa, nebo zda si vystačím s bílou holí. Na neznámých trasách a ve větších městech většinou dávám přednost psovi, protože se tak nemusím soustředit na překážky na cestě (obrubníky, sloupy, schody). Na trasách známých a bezpečných používám raději bílou hůl. Pes je sice užitečný pomocník, ale na druhou stranu je to jako s dalším dítětem – člověk musí myslet na jeho potřeby a hlídat jej, aby také neprovedl nějakou neplechu. Rozhodně psa neberu na místa se zvýšenou koncentrací dětí (dětská hřiště, zoo).

Na delší výlety učíme děti nosit si své vybavení ve vlastním batůžku. Volíme batůžek přiměřené velikosti. Již dvouleté dítě je však schopno si samo nést pití, svačinku a pláštěnku. Na delší cesty s dětmi je vhodné mít s sebou dostatek jídla, které dětem chutná. Jednak si svačinkou ukrátí dlouhou chvíli na cestě, jednak nebudeme muset na neznámých místech hledat občerstvovací zařízení. Obvykle sebou vozím pečivo, pokrájené ovoce či zeleninu, müsli tyčinky. Vhodnější jsou svačiny, kterými se děti příliš neznečistí. Svačiny balím do látkových ubrousků, které lze použít i jako prostírání a jejich hlavní předností je, že se nelepí na svačinu.

Mé děti jsou naučené, že k pití sebou obvykle vozíme pouze vodu. V parnu skutečně osvěží a v případě potřeby ji lze využít i jinak – na vyčištění rozbitého kolena, omytí špinavých rukou či namočení kloboučku v horkém letním dni. V zimě přijde vhod teplý čaj v termosce, ale pozor, do termosky naléváme čaj teplý tak, aby jej děti mohly bezpečně pít a nespálily se.

Vyzkoušela jsem mnoho lahví – plastové, plechové, termosky... V současné době se mi nejvíce osvědčila termoláhev značky Orion, která je vyráběna ve velikosti 0,5 a 0,4 l. Díky jednoduchému patentu ji dítě snadno otevře, aniž by muselo odšroubovávat víčko. K láhvi lze snadno dokupovat náhradní díly. A navíc je vyráběna v mnoha barevných kombinacích a s různými motivy – od Krtka, přes závodní auta až po decentní jednobarevné.

Další důležitou součástí výletnické výstroje jsou kojenecké vlhčené ubrousky a to nejen pro kojence. Nezbytná je také pláštěnka – ideálně ve tvaru ponča, aby se s ní daly přikrýt i dětské batůžky, které obvykle snadno promoknou. V cestovatelské výbavě nesmí chybět malá lékárnička – polštářková náplast, desinfekce, obvaz – pro ošetření drobných poranění.

Na celodenní výlety je vhodné mít s sebou pro mladší děti náhradní oblečení – zejména v letních měsících, kdy se děti rády „čvachtají“ v potocích a u rybníků. Nezapomínejme ani na pokrývku hlavy. Za vlhkého, chladnějšího počasí jsou zase výborným pomocníkem kvalitní nepromokavé oblečky (kalhoty, bundy, kombinézy), které udrží děti suché a navíc se snadno omyjí. Je možné pod ně navrstvit spoustu oblečení, které zůstane čisté, takže při návratu „do civilizace“ (zpáteční cesta vlakem) stačí sundat vrchní vrstvu a dítě je opět čisté.

Cestujeme-li s kojencem, je třeba se předem rozhodnout, použijeme-li kočárek či nosítko. Na delší cesty je zejména pro malé kojence vhodnější kočárek, nicméně pro zrakově postiženého rodiče, který si není jist, jak trasa vypadá, bude praktičtější spíše nosítko. Musíme však při plánování cesty pamatovat také na to, aby měl kojenec možnost se „prolézt“ nebo alespoň položit. Nezapomeneme přibalit také deku na ležení, ideálně s nepromokavou vrstvou. Deka bude sloužit dítěti jednak jako místo pro odpočinek, jednak jako přebalovací podložka.

S malými kojenci je vhodné si také naplánovat místa, kde bude možné dítě v klidu nakojit. Zde záleží na otrlosti matky, kde všude je ochotna a schopna dítě nakojit. Čím více soukromí bude maminka potřebovat, tím víc bude třeba cestu plánovat. Některé maminky kojí zcela bez ostychu na lavičkách v parku či dokonce v dopravních prostředcích, jiné dávají přednost osamělým zákoutím.

Při nošení dětí na zádech vyvstává otázka, kam se všemi věcmi? V případě, že cestujeme se starším, již bez opory sedícím kojencem, můžeme používat dětskou krosnu, jejíž velkou výhodou je dostatečně velký úložný prostor. V případě používání nosítek můžeme použít buď tašku přes rameno, nebo speciální batohy určené k nošení s nosítkem (on-bag).

Pro vícedenní pobyty jsou velmi praktické dětské cestovní židličky a postýlky. Zajistí dítěti nejen pohodlné krmení a spánek, ale zároveň nám nabízí možnost bezpečného odložení dítěte, což ocení zejména rodiče pohybujících se kojenců a batolat.

Na cestách se nám také mohou hodit elektronické chůvičky či vysílačky. Chůvičky jsou citlivější, ale mnohdy je nelze spolehlivě používat ve velkých budovách. Vysílačky nebývají tolik citlivé, mají však širší využití – např. při sportovních aktivitách se staršími dětmi. Fungují spolehlivě i v budovách.

Snad nejnáročnější bývá cestování s batolaty. Děti už jsou příliš velké na to, aby jen klidně seděly a pozorovaly okolní svět a zároveň příliš malé na to, aby se mohly samostatně pohybovat. V tomto období se děti začínají učit prvním pravidlům pro pohyb na ulici, zároveň v nich však každým dnem narůstá větší touha po objevování a odpoutávání se z rodičovské náruče. Toto období bývá velmi náročné zejména pro rodiče nevidomé.

V batolecím období se děti obvykle částečně nosí a částečně chodí samostatně. Je tedy třeba počítat s opakovaným vysedáním a nasedáním z a do nosítka. Velmi užitečnou pomůckou v tomto období jsou návleky na boty, které dítěti nasadíme, než si jej posadíme na záda, a zamezíme tak znečištění oděvu.

Při plánování cesty musíme myslet na to, že batole bude potřebovat prostor, kde se bude moci bezpečně proběhnout či si pohrát. Ideální je dětské hřiště, louka, les, někdy stačí i odlehlý plácek.

Slabozrakým rodičům usnadní cestování označení dítěte vizuálními prvky – reflexní vesta, reflexní náramek, na batůžek připevněná blikačka z kola, jednorázové svítící náramky. Rodičům nevidomým zase dobře poslouží rolničky připevněné na dětské botičky či jiné akustické prvky.

Na místech, kde se pohybuje větší množství lidí, a hrozí tak, že by se nám dítě v nestřeženém okamžiku mohlo ztratit, můžeme použít tzv. ztracenky – náramky, na nichž je uvedeno telefonní číslo na rodiče popř. jméno dítěte. Náramky se vyrábějí buď jako jednorázové, nebo na více použití s přezkou, kterou malé dítě neotevře. V nouzi – nemáme-li po ruce ztracenky – však stačí napsat dítěti na ruku telefonní číslo.

Děti předškolního věku se stávají velkými pomocníky nás, zrakově postižených rodičů. Dokáží nás informovat o překážkách, upozornit nás na různá nebezpečí, dovést nás na určitá místa. Na druhou stranu však také testují, jak pevné jsou hranice a kam až mohou při svém chování zajít. Snažme se s nimi dohodnout, dejme jim dostatek kompetencí a volnosti a stanou se z nich báječní průvodci na našich společných cestách. Nepřetěžujme však děti nadbytečnými požadavky, pomáhání by pro ně mělo být radostí nikoliv povinností. Určitě pak zažijeme na společných cestách mnoho hezkého a s úsměvem si vzpomeneme, jak jsme společně zdolávali i některé náročné překážky. Děti jsou vlastně našimi malými velkými pomocníky.

Katka Kavalírová, 2016