Cestování zrakově postižených 1: Cestování po vlastech českých

Dávno již je pryč doba, v níž lidé jen málokdy opouštěli své rodné město či ves. Ti zcestovalejší občas vyráželi ze své rodné vísky – ať už za prací či obchodem, nebo do světa na zkušenou. „Svět“ však obvykle znamenal zemi, kde daný jedinec žil. Dnes je cestování přirozenou součástí života: „Cestuji, tedy jsem.“ Cestují mladí i staří, muži i ženy, cestuje prostě každý. A i ti největší peciválové jsou občas nuceni opustit svou rodnou vísku a vydat se do víru velkoměsta.

Nejinak je tomu i u nás, zrakově postižených. Žáci mnohdy dojíždějí už do základních škol, o studentech škol středních a vysokých ani nemluvě. Vzhledem k obtížnému shánění pracovního uplatnění lidí se zdravotním postižením obecně jsme mnohdy nuceni dojíždět za prací. A někdy si – stejně jako „vidící“ prostě jen tak vyrazíme za přáteli, za příbuznými nebo zkrátka jen tak pro radost. Vidící občas nechápou, „co z toho ti nevidomí mají“, ale my víme své. Jenže my, zrakově postižení, obvykle nemůžeme jen tak sbalit kufry a vyrazit, ale musíme se na cestu důkladně připravit. Ono, upřímně řečeno, drobná příprava by mnohdy neuškodila ani lidem vidícím, ale ti jsou přeci jen v neznámém prostředí oproti nám ve výhodě a mohou se v mnohém spolehnout na svůj zrak.

První, co musíme při plánování cesty zjistit je, kam se vlastně máme dostat – čím podrobnější informaci získáme, tím lépe. Ideálem je tedy přesná adresa včetně poschodí a čísla dveří. Proto není od věci, když se např. nevidomý pacient objednává k lékaři specialistovi, zeptat se, kde přesně se jeho ordinace nachází. Zejména ve velkých nemocnicích si tak ušetříme spoustu času – je mnohem jednodušší prohledat jedno poschodí než jednu celou budovu.

Když známe cíl, můžeme začít zjišťovat dopravní spojení. V dnešní internetové době je nejjednodušším řešením vyhledání spojení prostřednictvím některé aplikace (www.idos.cz). Majitelé chytrých telefonů a tabletů pak mohou využít přímo aplikace určené pro tato zařízení.

Lidé internetem nedotčení mohou využít telefonní linku 1188 – dříve pouze informace o telefonních číslech, nyní je zde možné zjistit prakticky cokoliv – od dopravního spojení až po vyhledání a zarezervování ubytování. Služba je placená a minuta hovoru vyjde na 32 – 35 Kč (dle konkrétního operátora). Obdobné služby nabízí také O2 Linka pro neslyšící a nevidomé na bezplatném telefonním čísle 800 142 142. Zde je však nutná předchozí registrace a zaslání kopie průkazu ZTP nebo potvrzení od očního lékaře e-mailem na neslysici@o2.cz.

Pak tu jsou samozřejmě také organizace poskytující služby zrakově postiženým – Poradenské centrum Okamžik, Navigační centrum SONS, kde pracovníci nevidomému také ochotně poradí.

Ještě jedna důležitá věc – ne vždy je nejrychlejší trasa zároveň pro zrakově postiženého tou nejpříznivější. Osobně dávám přednost těm trasám, které alespoň trochu znám, a vím, že se budu lépe orientovat – např. volím trasu s přestupními místy, která dobře znám.

Od zastávky MHD, vlakového nádraží či zastávky autobusu je třeba se dostat do cíle. I na to je možné se předem připravit. Je vhodné mít k ruce nějakého „vidícího“ poradce, který umí pracovat s mapou a nemá problémy s orientací (ne vždy je snadné někoho takového najít). Takový člověk se může pokusit popsat nevidomému, jak asi bude trasa vypadat, příp. mu ji připravit do některé navigační aplikace.

Já osobně v těchto situacích spolupracuji se svým manželem. Nejprve mi trasu popíše. Následně si trasu prohlédnu pomocí aplikace Google Street View, která je dostupná na internetu. Mohu si tak prohlédnout výrazné záchytné body, podle nichž si pak cestu lépe zapamatuju. Nevidomému by mohla také pomoci speciální haptická mapa, která zpřístupňuje internetové mapy.cz a připravit ji může mj. Poradenské centrum Okamžiku.

Vyzbrojena teoretickými znalostmi, vydávám se na cestu. Přijíždím do zastávky a vydávám se k cíli. Vypomáhám si některým navigačním softwarem – paradoxně nejspolehlivěji mi obvykle fungují Mapy CZ, které ovšem „nemluví“, takže pro nevidomého jsou prakticky nepoužitelné. Alternativou mohou být např. Google Maps či automobilová navigace Navigon, která však není pro potřeby zrakově postižených ideální.

Doplňkovou avšak velmi užitečnou aplikací je program BlindSquare, který umožňuje nevidomému „rozhlédnout se“ po okolí. Řekne, jaké instituce nebo obchody se v blízkosti nacházejí, dokáže přesně nasměrovat nevidomého ke vchodovým dveřím, průběžně sděluje názvy ulic, křižovatek či měst, takže jej lze využít i při cestování vlakem nebo autobusem. Program hlásí názvy zastávek nebo alespoň jména obcí.

Pokud je trasa komplikovanější, zapínám ještě program Glympse, který umožní mému manželovi či jakékoliv jiné vidící osobě, aby mě sledoval v reálném čase na mapě. V případě potřeby – tedy když bloudím a nevím, kudy kam – pak stačí zavolat a „přítel na telefonu“ může poradit.

Občas se také může hodit krokoměr, díky němuž máme přehled o ušlé vzdálenosti. Je to užitečná pomůcka především pro delší trasy – např. při turistice nebo pohybu mezi obcemi.

Velice slibnou budoucnost nabízí projekt Naviteriér, realizovaný Českým vysokým učením technickým ve spolupráci s dalšími subjekty. Tento projekt se snaží o zpřístupňování prostředí znevýhodněným osobám a to jak uvnitř budov, tak i v exteriéru. Program by měl fungovat jak prostřednictvím webových stránek, tak i jako aplikace určená pro mobilní telefony či tablety.

Obsluha je jednoduchá – stačí zadat start a cíl (adresy) a program vygeneruje itinerář. Na rozdíl od jiných navigačních programů však nebude výsledkem trasa zobrazená na mapě, ale slovní popis jednotlivých kroků.

Slovní komentáře jsou připravovány s ohledem na potřeby zrakově postižených. Upozorňují nevidomého, jak vypadá přechod, který bude přecházet, zda se jedná o jednosměrnou či obousměrnou komunikaci, zda je přechod opatřen světelnou signalizací.

Výhodou je, že program můžeme využít nejen ve městě, ale také v přírodě při navigaci po turistických trasách. Nevýhodou by mohlo být, že program nesleduje aktuální pozici, tudíž neupozorní nevidomého v případě, že se odchýlí od trasy.

Navzdory všem technickým vymoženostem jsou situace, kdy se přeci jen neobejdeme bez pomoci vidících. Může se jednat o budovy umístěné v nepřehledném prostředí či na nebezpečných místech (frekventované vozovky bez zvukové signalizace, chybějící chodníky). Někdy ale stačí stavební práce nebo nepříznivé počasí (sněžení, lijáky) a rázem se důvěrně známé trasy promění v krajiny zcela neznámé.

V takových případech je nejjednodušším řešením sjednání doprovodu ať už formou placené průvodcovské služby či dobrovolnického programu. Existují také organizace zajišťující nejen doprovod, ale i přepravu zdravotně postižených. Tato služba je obvykle poskytována za úplatu. Většinou ji využívají spíše lidé s postižením tělesným, ale mnohdy je otevřená i pro lidi nevidomé či slabozraké.

V neposlední řadě je také třeba zmínit služby Navigačního centra Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, které nabízí komplexní servis spojený s cestováním. Je možné si zde nechat předem vyhotovit itinerář cesty nebo se nechat sledovat pomocí navigačního zařízení. Pracovníci pak mohou nevidomého telefonicky upozornit např. při jízdě vlakem na blížící se cílovou stanici. Také v případě nouze dokáží zrakově postiženému poskytnout potřebné informace.

Zatím jsme tedy společně zjistili, kam se máme dostat, jak se tam dopravíme a jak se dostaneme od zastávky do cíle. Nyní přichází na řadu další otázka – co sebou? U jednodenních akcí je to poměrně snadné, u akcí vícedenních už je třeba se alespoň trochu zamyslet.

Velmi užitečnou pomůckou jsou seznamy věcí – já jich mám hned několik, podle toho, kam se zrovna chystáme. A tak mám seznamy pro pobyt na horách, u moře, na návštěvě u příbuzných nebo na vandry. Je však třeba seznamy průběžně aktualizovat a v případě, že zjistím, že mi něco chybělo, zanesu příslušnou položku do příslušného seznamu. Zní to sice trochu byrokraticky a zpočátku to také byrokracie je, ale když se seznamy „ustálí“, ušetří nám mnoho času a energie.

Teď už zbývá jen zabalit a vzhůru do světa. Pro nevidomého je praktické mít co nejmenší počet zavazadel. Já jezdím nejraději s velkým batohem na zádech a malou taštičkou přes rameno či u pasu, kde nosím nejdůležitější věci – peníze, doklady, optické či jiné pomůcky, mobilní telefon, náhubek pro psa. Do velkého batohu přibalím obvykle ještě malý skládací batůžek (k dostání např. v IKEA), který pak na místě používám pro výlety po okolí.

A na závěr ještě jedna rada pro majitele vodicích psů. Není třeba vláčet hromady psího žrádla na vlastních bedrech, nechť si pes své pomůcky nosí sám. V obchodech s chovatelskými potřebami je k dostání celá řada psích brašen pro střední i velká plemena. Na některé z nich lze bez problému připevnit vodič, takže i pes nesoucí náklad, může pracovat.

A tak vzhůru na cesty vstříc novým zážitkům. A že o ně nebude nouze, na to vemte jed.

Katka Kavalírová, 2016