Jak jsem doprovázel nevidomé abilympioniky
Přibližně před měsícem se ve francouzském Bordeaux uskutečnila v pořadí devátá mezinárodní abilympiáda. Díky podpoře Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška jsem na ní v roli průvodce pomáhal dvěma nevidomým účastníkům. Když si poslechnete rozhovor se soutěžícími Tondou a Láďou v letošním druhém čísle zvukového časopisu Jeden svět, které již brzy vydá Nadační fond Mathilda, uslyšíte, že si oba abilympiádu náramně užili, účasti si nesmírně váží a některé zvláštnosti, které budu popisovat níže, jim vlastně dojem z celé akce vůbec nekazily. Následující řádky berte tedy spíše z pohledu člověka, který pomáhal s organizací namístě, snažil se, aby soutěžící měli od francouzské strany pokud možno přesné informace a ideálně včas, aby je měl kdo při aktivitách doprovázet, potřebné jim tlumočit a aby zkrátka měli vše pro plnohodnotné soutěžení. Což zní tak nějak samozřejmě a jednoduše. No, zase tak jednoduché to nebylo.
Možná víte, že abilympiáda vychází z myšlenky zorganizovat vrcholovou soutěž po vzoru sportovních olympiád (v tomto případě paralympiád), ve které budou moci předvést své pracovní dovednosti (anglicky abilities) lidé s postižením. Méně čtenářů bude vědět, že s tímto konceptem přišli Japonci a první abilympiáda se konala v Tokiu. Šlo však především o národní soutěž, současný mezinárodní charakter přišel až s v pořadí třetí abilympiádou v Hongkongu. Následovaly abilympiády v Austrálii, České republice, Indii, Japonsku, Korei a poslední ve francouzském Bordeaux. Ta byla zároveň první abilympiádou s českou účastí dvou nevidomých soutěžících, Tondy v disciplíně pletení košíků z vrbového proutí a Ládi, na nějž připadla montáž a instalace stolního počítače. „Připadla“ píšu úmyslně, postup výběru a přidělování disciplín jednotlivým soutěžícím nebyl jednoduchý a řídil se jednak přáním účastníků, druhak reálnými možnostmi a omezeními (kupříkladu pro účast na elektromontáži si bylo třeba přivézt veškeré vlastní nářadí, vyjma štaflí).
Pro světové olympiády budují hostitelské země často novou infrastrukturu, někde dokonce přesidlují obyvatele, aby uvolnili místo stadionům pro desetitisíce lidí. Abilympiáda takto monstrózní rozměr nemá, ač bychom styčné body s olympiádou našli. Je jimi především zahajovací a zakončovací ceremoniál, celé spektrum (celkem 49) soutěžních disciplín a koneckonců i velkolepost prostředí, kupříkladu část uvítacího ceremoniálu probíhala v zákulisí stadionu, který nechalo hlavní město Akvitánie postavit k příležitosti konání Evropského mistrovství ve fotbale UEFA EURO 2016. Abilympiáda využívala z výstaviště v Bordeaux ještě další tři pavilony. Hotel české reprezentace se nacházel v bezprostřední blízkosti největšího z nich, přesto jsme každé ráno i večer nasedali do autobusů, které nás na místo soutěží i zpět dopravovaly. Délku pavilonu si totiž troufám odhadnout na půl druhého kilometru, a to se držím spíše při zemi. Na co tolik prostoru? Pravda, pro pletení košíku potřebujete jeden stůl, jednu lavici, nádrž na máčení proutí a trochu odkládacího prostoru. I patnáct soutěžících, což byl průměrný počet na disciplínu, využije sotva rozlohu školní třídy. Pak máte ale soutěžní kategorie jako servis jízdních kol. Servis osobních automobilů. Servis osobních letadel. Malířský stojan velké množství místa nezabere, kupříkladu vrtulník, to už je jiná písnička. Doteď by mě zajímalo, pro jakou soutěž bylo vyhrazeno ono nepřehlédnutelné stádo ovcí.
Soutěžními dny byly pátek a sobota, přesto se náš přílet v pondělí v noci ukázal jako prozíravý. Naše letadlo bylo jedním z posledních, které přistálo před všeobecnou třídenní stávkou letových dispečerů. Ta, protože je stávkování francouzským národním sportem, sice nikoho příliš nepřekvapila, naštvat se jí povedlo ale dobrou polovinu delegací, které byly teprve na cestě.
Budu-li se držet srovnání abilympiády s její olympijskou příbuznou, je překvapivá především jedna informace. Na paralympiádě nejen že soutěží zdravotně postižení sportovci s typově stejně zdravotně postiženými rivaly, i v rámci jednotlivých typů postižení ještě existují logické podkategorie, sportovec zcela nevidomý tedy není ve stejné soutěžní kategorii jako sportovec se zbytky zraku. Abilympiáda taková rozlišení zcela ignoruje. V sázení orchidejí zde u záhonu závodí nevidomí, neslyšící i lidé na vozíku, kterým, alespoň dle laického pozorovatele, působilo dostat se doprostřed provizorní zahrady nemalé těžkosti. Situace opakující se s drobnými rozdíly prakticky ve všech disciplínách. Nabízí se až lakonická otázka, jaký význam má porovnávat výkon neslyšícího a nevidomého informatika? Řekněme, že v zásadě by nemuselo jít o to vyhrát, ale zúčastnit se, prostě předvést, že lidé s postižením jsou schopni, pokud dostanou příležitost, odvést stejně kvalitní práci, jako lidé bez postižení. S tímto přístupem ale kontrastuje až absurdně nastavená obtížnost úkolů v jednotlivých disciplínách. V Tondově kategorii pletení košíků celkem tři soutěžící předepsaný košík vůbec zvládli dokončit (Tondovi chyběl pouze horní lem, čímž se pravděpodobně zařadil mezi první pětku). V Láďově kategorii montáže PC po sestavení a oživení počítače následovala zase instalace systému, který byl přednastaven ve francouzštině, bez možnosti změny, protože… proč? Láska Francouzů k mateřskému jazyku je všeobecně známá (z obvykle pěti rozhodčích u každé disciplíny uměl anglicky povětšinou pouze předseda poroty), francouzština je jistě světovým jazykem, ale proč by její znalost měla být předpokladem pro disciplínu zaměřenou výhradně na informatiku? Přítomnost AZERTY klávesnic, které používají výhradně Francouzi a které byly bez varování součástí všech PC sestav (mají jinou posloupnost znaků, což je pro nevidomého poměrně závažná skutečnost), byla už jen onou pověstnou třešničkou na dortu. Ten pravda mohl chutnat některým soutěžícím z pochopitelných důvodů lehce kysele.
Samostatnou kapitolou byl přístup jednotlivých soutěžících. Země jako Čína, Japonsko, Korea (jižní) se zcela jistě nepřijely „zúčastnit“. Reprezentantka Číny v pletení košíků již během zkoušky proutí zvládla prakticky několik hotových soutěžních kusů, reprezentant čínského Taipei (Čína zdá se zatrhla Taiwanu vyslání nezávislé reprezentace) zase využíval pro montáž počítače nástrojů, které jsem myslím zahlédl na ČVUT v nově vybavené laboratoři tamního centra excelence. Devadesát procent medailí šlo tudíž nepřekvapivě do rukou zástupců zmíněných tří států, kteří přípravu rozhodně nepodcenili. Něco si za zvuku vuvuzel odnesla Francie, my jsme nadšeným potleskem odměňovali především medajlisty z řad ruské reprezentace. Na čtyřhodinovém zakončovacím ceremoniálu seděli všude kolem nás a kdykoli získali cenný kov, začali nám nad hlavami nadšeně mávat bezmála třímetrovým praporem. A ten více než účinně suploval klimatizaci.
Abilympiáda měla také poměrně striktně nastavená pravidla jak v časech mimo soutěže, tak během nich. Kupříkladu servis počítačů byl rozdělen do dvou skupin, kdy každá soutěžila v jiný den. Aby náš nevidomý reprezentant nemohl okukovat první soutěžní skupinu, neminul nás povinný výlet. Jeho těžiště spočívalo v komentované prohlídce Bordeaux z výletního autobusu. Pro nevidomého hodně silný zážitek. Chci tím říct, že s individuálním přístupem není radno na akci těchto rozměrů počítat, zvláště když organizačně stojí z devadesáti procent na pouhé pětistovce mezinárodních dobrovolníků. Zbývajících deset procent organizátorů sice tvořili profesionální pořadatelé, ty jsme ale prakticky nepotkali, protože tak říkajíc nevěděli, kam dřív skočit. Na druhou stranu bylo cítit, že všichni dělají, co můžou, aby se vlk nažral (pravidla zůstala zachována) a abilympijská koza zůstala celá (nenecháme si ten zážitek těmi pravidly zkazit!) Demonstroval bych to na odhodlání rozhodčího z Mongolska, který, když jsme během montáže počítače narazili na onen problém s francouzskou klávesnicí, byl nějaký čas ochoten dokonce Láďovi předčítat, co píše na obrazovce. Samozřejmě se poměrně záhy ukázalo, že situace je neřešitelná a ten Windows zkrátka za těchto okolností poslepu nainstalovat nejde. Podporu jsme nicméně během všech soutěží cítili až nečekanou, atmosféra byla fajn a nezkazili ji ani Číňané se svým zběsilým medailovým lovem. Dovolím si tedy říct, že v zásadě až tak nešlo o abilympiádu jako takovou. Ta byla především příležitostí potkat soutěžící z jiných států, porotce a dobrovolníky a odnést si z toho, co si vzájemně umožníte. Což v našem případě nebylo málo.
Vít Liška, Okamžik 2016